Před 77 lety, 18. a 22. května 1942, byly z třebíčského nádraží vypraveny dva transporty. Nesly označení Av a Aw a celkem v nich bylo 1370 Židů z Třebíče a okolí. Transporty putovaly do Terezína, odkud většina z jejich nedobrovolných pasažérů byla později deportována do nacistických vyhlazovacích táborů. Ze 1370 těchto našich sousedů se domů vrátilo pouze 60.

Odstavec výše zní jako pouhá statistika – a o to je vyznění mnohých podobných sdělení horší. Vysoké počty obětí už nebereme jako lidské osudy, ale jako pouhá čísla. Čísla, která nemají jména ani adresy, čísla, která nedýchají, nežijí. Přitom každé z těchto čísel bylo jedním člověkem – člověkem, jakým by mohl být kdokoli z nás. Všichni se nějak jmenuje, všichni žijeme nějaký život. Nikdo z nás není statistické číslo – a statistickými čísly nebyli ani ti, kteří před 77 lety zamířili do Terezína, ani nikdo jiný, kterého nacisté zavraždili během 2. světové války.

Pět nových Stolpersteinů v židovské čtvrti, tři na náměstí

Abychom si toto vše uvědomili, usazují se do chodníků před domy, kde zavraždění Židé bydleli, tzv. Stolpersteiny, neboli kameny zmizelých. Ty mají za úkol upozornit kolemjdoucí na to, že obyvatel tohoto domu byl zavražděn jen kvůli svému původu, jen kvůli tomu, že se na něj někdo jiný povyšoval – byť osobnostně mu nesahal ani po kotníky. Dnes bylo v Třebíči představeno dalších osm těchto kamenů.

Pět z nich najdeme přímo v židovské čtvrti, tři jsou na Karlově náměstí před Havlíčkovým řeznictvím. V židovské čtvrti přinášejí vzpomínku na Lea Brauna, Terezu a Elišku Braunovy, Ottu Neumanna a Linu Wittmannovou, na Karlově náměstí byly usazeny jako vzpomínka na Annu a Bedřicha Polnauerovy a Elsu Subakovou. Nad všemi z nich se pomodlil brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment, který shromážděné v Zadní synagoze zároveň pozdravoval od třebíčského rodáka Pavla Frieda, jenž z důvodu nemoci bohužel nemohl přijet s ním. Fried, který přežil koncentrační tábor a později se stal předsedou Židovské obce Brno, chodil za dětmi do škol, aby se s nimi podělil o svůj tragický příběh.

„Jestli si nejste jisti, zda něco udělat, vzpomeňte si na maminku.“

„Kladl si otázku, kdo nese vinu, za všechny lidi, kteří byli deportováni, povražděni. A říkal zajímavou věc,“ vyprávěl rabín Kliment. „Jeden každý člověk se mohl cítit, že nedělá velká rozhodnutí. Někdo byl úředník a měl za úkol sepsat židovský majetek. Někdo jiný měl za úkol řídit vlak, který jel do koncentračního tábora. Někdo jiný měl nějaký jiný úkol. A Pavel Fried se ptal:
‚Nesou tito lidé vinu za to, co se stalo?‘ A odpověděl si: ‚Myslím si, že ano. Svůj malý kousek viny. Neměli to dělat.‘ A své debaty se žáky vždy končil větou, která mi hluboce uvízla v mysli: ‚Když od vás někdo něco chce, myslete na to, co po vás chce. Jestli je to správné, nebo ne. A jestli si nejste jisti, vzpomeňte si na svoji maminku, jestli by se jí to, co děláte, líbilo.‘“

Rabín Kliment pak dodal, že takto uvažovat je nutné i v budoucím čase, aby se předcházelo tragédiím.

Vzpomínka na děti, jejichž talent nestihl rozkvést

V rámci kulturního programu vystoupili žáci z gymnázia Přírodní škola Praha, kteří s panem učitelem Františkem Tichým představili pásmo sestavené ze zhudebněných básní, jež židovské děti napsaly v Terezíně do časopisů Vedem a Rim-Rim-Rim. Mezi tyto mladé autory patřil například Hanuš Hachenburg, který bývá označován za jednoho z největších básníků vůbec – ale který bohužel nemohl svůj talent rozvinout, protože byl zavražděn nacisty. Stejně tak jako nemohl svůj talent, tentokrát hlavně malířský či kreslířský, rozvinout Petr Ginz, který je dodnes známý svou kresbou Měsíční krajina. Tito dva, jakož i statisíce a miliony dalších židovských dětí, byli zavražděni nacistickými stvůrami dřív, než mohli světu ukázat, co vše se v nich skrývá. Jak by asi svět vypadal, kdyby tyto děti mohly žít? Kolik ocenění by získaly, kolika objevy by nám zlepšily život? To už se nikdy nedozvíme – a to z toho důvodu, že jakási odporná horda přišla a začala se povyšovat nad ostatní jen proto, že ty druhé označila za méněcenné. Právě to mají připomínat kameny zmizelých a právě to dnes připomněla i vzpomínková akce na oběti transportů Av a Aw i všechny ostatní oběti holokaustu.

Fotogalerii najdete zde. Mapu třebíčských kamenů zmizelých najdete zde.

Životopisy těch, jimž jsou věnovány nové Stolpersteiny:

Tereza Braunová (Blahoslavova 75)

Narodila se v únoru 1866, bydlela v židovské čtvrti v domě čp. 75. Do Terezína byla deportována druhým třebíčským transportem Aw 22. května 1942 a v říjnu téhož roku do Treblinky, kde byla zavražděna.

Eliška Braunová (Blahoslavova 88)

Narodila se v Budišově v roce 1908 jako Eliška Inwaldová, provdala se za Lea Brauna. Když její manžel uprchl před nástupem do transportu, Eliška byla zatčena, převezena do Brna, kde byla 26. června popravena v Kounicových sadech.

Leo Braun (Blahoslavova 88)

Narodil se v roce 1907. V květnu 1942 nenastoupil do transportu a s Richardem a Annou Bäckovými se skrýval u Kojatína. Po jejich udání na četnické stanici v Budišově se rozběhlo rozsáhlé pátrání vedené četníky a řízené gestapem v Jihlavě. V červnu 1942 byl Leo Braun objeven v poli mezi Pavlínovem a Bochovicemi. Protože byl ozbrojen, došlo k přestřelce. Když Braun viděl, že nemá šanci na útěk, sám se smrtelně zranil a o několik dní později zemřel v třebíčské nemocnici.

Lina Wittmannová (Subakova 43/3)

Narodila se jako Lina Hirschlerová v říjnu 1876 v Maďarsku. V listopadu 1904 se ve Vídni provdala za Davida Wittmanna, se kterým se v roce 1920 přistěhovala do Třebíče. Její manžel v Třebíči působil jako kantor a učitel židovského náboženství. Oba byli 22. 1942 transportem Aw deportováni do Terezína. David zemřel o několik měsíců později přímo v Terezíně, Lina byla deportována do Treblinky, kde byla zavražděna.

Otto Neumann (Leopolda Pokorného 52)

Narodil se v lednu 1911. V roce 1941 byl udán českým četníkem A. Pelikánem za to, že se koupal v řece Jihlavě mimo vyhrazený prostor pro Židy. Byl deportován rovnou do Osvětimi, kde byl v prosinci 1941 zavražděn.

Anna Polnauerová (Karlovo nám. 14)

Narodila se jako Anna Schulhofová 14. dubna 1866 v Brtnici. S manželem Philippem, kterého si vzala v roce 1890, vlastnili dům na Karlově náměstí čp. 14 v Třebíči (dnešní Karlovo nám 20/14), kde v přízemí provozovali obchod s galanterií. Philipp zemřel v únoru 1924 a je pohřben na třebíčském židovském hřbitově. Polnauerovi měli tři děti – Arnošta, Bedřicha a Elsu. Holokaust přežil pouze Arnošt, který se po válce vrátil zpět do Třebíče. 22. května 1942 byla Anna Polnauerová transportována do Terezína a následně do Treblinky, kde byla v roce v roce 1942 zavražděna.

Elsa Subaková (Karlovo nám. 14)

Narodila se jako Elsa Polnauerová 9. března 1895 v Třebíči. Po sňatku s třebíčským rodákem, advokátem JUDr. Emilem Subakem v roce 1919 žila v Brně, kde se jim v únoru 1920 narodil syn Hanuš. 23. března 1942 byla Elsa transportována do Terezína a následně do Piaski u Lublinu, kde byla v roce 1942 zavražděna. Syn Hanuš byl zavražděn 10. listopadu 1941 v Osvětimi a manžel Emil v Piaski u Lublinu v roce 1942.

Bedřich Polnauer (Karlovo nám. 14)

Narodil se 31. července 1899 v Třebíči. Byl bankovním úředníkem s uměleckou duší. Se svou ženou Giselou žil v Praze, manželství ale bylo bezdětné. Gisela zemřela v roce 1939. V roce 1940 se Bedřich pokusil získat povolení k emigraci do Šanghaje. To však nezískal a 6. března 1943 byl deportován do Terezína a následně do Osvětimi, kde byl v roce 1944 zavražděn.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-