Dnes je 24. července 2017, svátek má Kristýna, zítra Jakub. V Třebíči je aktuálně 15,5 °C
  • fotoinfo
  • Krásná duha, která se objevila dnes v podvečer na jižní straně Třebíče.
  • První poslové jara v jedné borovinské zahradě pod výpadovkou na Okříšky.
  • Dnešní západ Slunce z rozhledny na Pekelném kopci.
  • V třebíčském Fóru začala 11. února tradiční výstava Stavíme, bydlíme. Navštívit ji můžete ještě 12. února do 17 hodin.
  • Zítra to bude měsíc, co je rozhledna na Pekelném kopci oficiálně otevřena. Už jste se rozhlédli?

Elektromobil je auto pro pohodáře s lehkou nohou

OSTATNÍ - PUBLICISTIKA - 13. 5. 2014

Elektromobil při návštěvě Brtnice
Elektromobil při návštěvě Brtnice
foto: Milan Krčmář

Nedávný rozhovor s Janou Štefánkovou o elektromobilu Peugeot iON mi nasadil brouka do hlavy – co takhle si elektromobil půjčit a vyzkoušet si jízdu s ním na vlastní kůži? ČEZ mi vyšel vstříc, takže jsem si od 9. do 11. května užíval zvědavé pohledy kolemjdoucích a hlavně tichou jízdu, kdy spíše jen cítíte, než slyšíte, jak elektromotor za vašimi zády zlehka vrní. A také jsem si „užil“ problémy s nabíjením a trochu strachu, zda mi bude stačit „šťáva“ k tomu, abych dojel do cíle. Všechny tyto zážitky si můžete přečíst v následující reportáži.

Elektromobil přebírám u polikliniky na Hájku od paní Vohlídkové z oddělení komunikace dukovanské elektrárny. Protože jsem s tímto autem už několik desítek metrů ujel na jedné předváděcí akci, čeká mě jen asi pětiminutová instruktáž o tom, kde najdu dobíjecí kabely (v zavazadlovém prostoru, který – jak zjišťuji – je opravdu miniaturní) a jak se zapojují do zásuvek, podpis do zápůjčního protokolu a ihned nato přání šťastné cesty. Otáčím klíčkem a podvědomě čekám nějaký zvuk či pohyb. O tom, že je auto nastartované, mě ale ujišťuje jen nápis „READY“ na palubní desce. Ještě jednou zamávám paní Vohlídkové, lehce šlápnu na plyn a autíčko se potichu rozjíždí. Mířím na naši chatu nedaleko Bransouz, která zároveň bude sloužit jako dobíjecí stanice.

 

První pocity – horší výhled doleva, dobíjení za jízdy

Při průjezdu Týnem, místy, kde je u Jednoty levotočivá zatáčka, přicházím na jednu z mála nedotažených věcí. Přední sloupky jsou totiž nezvykle široké a poměrně dost znepříjemňují výhled právě v zatáčkách. Malinkaté trojúhelníkové okénko za dveřním zrcátkem vám ve výhledu moc nepomáhá, musíte se buď naklonit dopředu a zkontrolovat vozovku pohledem přes čelní sklo, nebo naopak zaklonit hlavu a nahlížet do zatáčky přes boční okno. Po ujetí několika kilometrů si už na tento nedostatek ale zvyknete, takže tuto ekvilibristiku praktikujete již víceméně automaticky.

Elektromobil má digitální tachometr, jenž je vsazen do analogového budíku, který v normálních autech nenajdete. Ručička se zde pohybuje mezi hodnotami „CHARGE“, „ECO“ a „POWER“, tedy „DOBÍJENÍ“, „EKONOMICKÁ JÍZDA“ a „SILOVÁ JÍZDA“. Při průjezdu městem jsem držel ručičku na hodnotě „ECO“, jak ale míjím ceduli značící konec obce, přidám plyn a rafika okamžitě vystřelí k nápisu „POWER“. A nejen rafika, ale také auto, které má vynikající zrychlení. Zároveň cítím (a tentokrát i slabě slyším), jak motor vzadu nabírá na síle. Zrak sklouzává na ukazatel počtu zbývajících kilometrů – zatímco auto zrychluje, tento údaj pro změnu letí dolů. Pouštím nohu z plynu, vozítko zpomalí na sedmdesátku, která je stejně na okresku 3. třídy tak akorát, a ručička se vrací do režimu „ECO“. Chvíli na to jedu z menšího kopce, na němž rafiku dostanu do polohy „CHARGE“. Netrvá ani deset vteřin a dojezdová vzdálenost se podle počítadla začne zvyšovat – elektromobil využívá gravitačních zákonů k tomu, aby si dobil baterie.

 

Tento obrázek je doslova reklamou na ekologii. Bezemisní automobil parkující v nádherné přírodě.

Pozor, nejsem slyšet!

Auto jede takřka bezhlučně, uvnitř slyšíte jen šumění kol, venkovní svět vás vůbec neregistruje, dokud elektromobil nespatří. To si uvědomuji v Nové Vsi, kde musím zpomalit kvůli cyklistovi, za kterým jedu několik desítek metrů, než se dostaneme na rovný přehledný úsek. Že o mně neměl do té doby ani tušení, zjišťuji v okamžiku, kdy ho předjíždím a kontroluji v zrcátku, zda už jsem od něj dostatečně daleko, abych se mohl zařadit do pravého pruhu. Jeho překvapený výraz mě utvrzuje v tom, že si na podobné situace příště musím dávat pozor a více se soustředit jak na cyklisty, tak chodce, kteří se v dopravním provozu často orientují jen podle sluchu.

Za Přibyslavicemi začínají kopce, které se mi ale daří vyjet pohodově pomalou jízdou bez toho, že bych auto nutil přepnout do silového režimu. Díky tomu dojezdové kilometry nijak zvlášť neubývají, sjezd z prudkého číchovského kopce navíc slouží jako velice výkonná nabíječka. Lehká noha na plynu se vyplácí – v Třebíči auto avizovalo, že má zásobu energie na 90 kilometrů, já do této chvíle ujel asi sedmnáct, nicméně počítadlo dojezdu ukazuje číslo 80. S vědomím, že když se autu nedupe moc na krk, dá se s ním jezdit vcelku bez obav o to, že by mi došla „šťáva“, parkuji nad chatou. Zde se vítám s mým kamarádem Petrem a jeho rodinou, která za mnou přijela na prodloužený víkend, a domlouváme se na zítřejším výletu do Brtnice, kde navštívíme Městské slavnosti.

 

Kilometry mizí závratnou rychlostí

Ráno si rozdělujeme auta. Petrova manželka Romana a jejich děti pojedou Petrovým autem, já využívám možnosti, kterou mi dala smlouva o zápůjčce, v níž se tvrdí, že pod mým dohledem může elektromobil řídit třetí osoba. Petr se proto usazuje za volant elektromobilu, nastavuje řadicí páku na písmeno „D“ a rozjíždí se.

Nejprve si nemůže zvyknout na to, že řazení je automatické, takže když zpomaluje, pravá ruka mu podvědomě sklouzává na řadicí páku, aby podřadil. Jako zřejmě každý se ale tohoto zvyku rychle zbavuje, a asi po kilometru už si vychutnává jízdu, při níž levá noha odpočívá a pravá pouze lechtá plyn a jen občas sklouzne na brzdu.

„Ten levý sloupek je dost nedomyšlený,“ sděluje mi Petr po projetí první levotočivou zatáčkou. „Vůbec přes něj nevidím, jestli proti mně nejede auto.“

Shodujeme se, že v tomto udělali automobiloví inženýři opravdu chybu, avšak věčně optimisticky naladěný Petr tento nedostatek zároveň vidí jako příslib do budoucna.

„To auto je v podstatě experiment a jako takový má mouchy. Až se bude postupně dostávat víc a víc mezi lidi, budou se tyhle mouchy čím dál tím víc vychytávat. Návrháři se z toho poučí a příští generace tohohle samohybu už bude mít sloupek úzký,“ vysvětluje, zatímco vyjíždíme číchovský kopec a jeho noha tlačí pedál k podlaze.

Petr auto túruje víc než já, což se projevuje i na pořádném úbytku kilometrů. Naplánovali jsme si totiž „horskou“ etapu, která nás do Brtnice přivede přes Radonín. Tato malebná vesnička jednak leží ve zhruba 550 m n. m., jednak do ní vede z Přibyslavic silnička, která by si zasloužila, aby se jí cestáři pořádně podívali na zoubek. Elektromobil nemá zrovna měkký podvozek, takže cítíme každou nerovnost, Petr navíc zřejmě neuznává „ECO“ režim, takže kilometry na ukazateli dojezdové vzdálenosti valem ubývají. Více než stovka výškových metrů je na autě znát a k dovršení všeho po najetí na hlavní silnici spojující Třebíč s Brtnicí a Jihlavou zkoušíme maximálku. Na tachometru sice okamžitě svítí 131 km/h, a to má elektromobil ještě tendenci zrychlovat, po příjezdu do Brtnice ale počítadlo ukazuje, že mu zbývá „šťáva“ pouze na 45 kilometrů. I když jsme ujeli jen přibližně 15 kilometrů, auto z důvodu svižné jízdy spotřebovalo zhruba takové množství energie, které by mu jinak stačilo na více než dvojnásobek.

 

V centru pozornosti

V Brtnici se setkáváme s Romanou a dětmi, a protože se centrální náměstí Svobody z důvodů slavností bude uzavírat, parkujeme u kostela ve směru na Stonařov. Elektromobil budí pozornost, takže jednou z nejzajímavějších chvilek, které toto vozítko poskytuje, je možnost poslechnout si komentář kolemjdoucích. Zatímco tedy všichni stojíme u Petrova auta, o kus dál slyšíme věty typu: „Hele, elektromobil, pojď se kouknout.“ „Ono to má i zelenou známku.“ „Ten je ale hezoučký.“

Poslední větu tradičně vyslovuje ženská část populace, protože vozítko s velkýma „očima“ a širokým „úsměvem“ opravdu vypadá velice mile. Což má také za následek situaci, která nastává po chvíli, kdy s Petrem scházím dolů do centra, zatímco Romana zůstává ještě s dětmi nahoře, aby je v klidu a ve stínu nakrmila a aby se pomalu probraly ze spánku.

Brtnické slavnosti jsou věnovány zejména 780. výročí první písemné zmínky o městě a 140. výročí založení zdejšího hasičského sboru. Obecně vzato jsou ale prostě pojaty historicky, a z toho důvodu je do programu zařazena i módní přehlídka ve stylu swingu, tedy šatů ze 20. a 30. let minulého století. Tuto přehlídku připravil Spolek telčských velocipedistů a s ním spolupracující Motorajdy z Hodic, které se ve volné chvíli, samozřejmě v historickém oblečení, procházely po městě, mimo jiné i v místech, kde byl zaparkován elektromobil.

 

Když se budoucnost potká s historií

„Teda, to auto je pěkný babolep,“ hlásí Romana poté, co se s ní setkáváme ve městě. „Ty holky v kostýmech si elektromobil docela dlouho prohlížely.“

Napadá mě skvělá myšlenka, že tohoto zájmu využijeme k propagaci elektromobility – tedy, že spojíme starou dobrou dobu našich dědečků a babiček s dobou budoucí, dobou našich dětí a vnuků, pro něž už bude cestování elektromobilem (snad) naprosto běžnou záležitostí. Když tedy Motorajdy opět potkávám, prosím je, zda bych si je mohl vyfotografovat u elektromobilu a spojit tak minulost s budoucností. Děvčata souhlasí, ještě je ale čeká módní přehlídka, kterou si samozřejmě nenecháme ujít.

Přehlídka je skutečně skvěle připravená, s velmi dobrým komentářem. Sleduje ji minimálně pět set lidí, kteří nostalgicky hledí do časů minulých na dobu plnou elegance, kdy nutným doplňkem každé dámy byly rukavičky a kloboučky.

Během přehlídky mě napadá, že ještě efektnější než fotografie u kostela budou obrázky z náměstí, a sice přímo z prostranství, na němž parkují automobiloví veteráni, kteří jsou také součástí programu. Po přehlídce tedy Motorajdům sděluji změnu plánu, načež se ony pomalu odebírají k veteránům a já naopak rychle stoupám do kopce pro elektromobil. Vzápětí projíždím zákazem vjezdu s vědomím, že když řídím tak podivuhodné vozidlo, snad mi tentokrát překročení zákona projde, a krokem mezi korzujícími lidmi, v jejichž tvářích se mísí výraz nebývalého zájmu i překvapení, mířím k baroknímu mostu, za kterým parkují veteráni. Zde prosím jednoho z kolemjdoucích, zda by mohl nadzvednout pásku, která brání vjezdu nepovolaných vozidel, a několik vteřin poté již zastavuji vedle nablýskaného červeného MG ze 30. let. Při pohledu na něj musím uznat, že ať už současní designéři navrhnou jakýkoliv automobil, ani zdaleka se jim nepodaří vtělit do něj tolik krásy jako do tohohle otevřeného krasavce s chromovanými nárazníky. Napadá mě hříšná myšlenka, že bych mohl jeho majitele oslovit s nabídkou výměny – jeho starodávné MG za futuristický elektromobil. Ale vzápětí ji zavrhuji – nejsem si vědom toho, že by ČEZ provozoval muzeum veteránů, a také si nejsem zcela jist reakcí paní Vohlídkové, kdybych jí místo klíčků od elektromobilu v neděli předával startovací kliku od 80 let starého sporťáku.

 

Když se historie snoubí s budoucností...

Do Ústí je daleko jak k Labi, tak za Jihlavu

Zatímco takto uvažuji, přicházejí ke mně Motorajdy, které se profesionálně rozmísťují kolem auta a zaujímají opravdu fotogenické postoje. Pořízení snímků tak trvá jen několik desítek vteřin, obě strany jsou spokojené, dámy mě vzápětí zvou na módní přehlídku starých svatebních šatů, která proběhne za necelou hodinu, a také do Ústí, kde prý mají v pět další akci. Nejprve si nerozumíme, ptám se jich, jak dokážou za tak krátkou dobu dojet do Ústí nad Labem, pak se mi ale dostane vysvětlení, že myslí Ústí na Jihlavsku.

Soutěž o to, zda jsou usměvavější dámy z hodického spolku Motorajdy, nebo elektromobil.

„To je sice celkem blízko, ale pro mě je to pořád hodně daleko. Mám šťávu na nějakých padesát kilometrů,“ vysvětluji jim. „To je nevýhoda tohohle auta. Tam bych se ještě dostal, nazpátek už ale ne.“

„Aspoň byste měl důvod tam přespat a strávit tak příjemný večer,“ smějí se dámy.

Po rozloučení nechávám elektromobil stát vedle MG a odcházím najít Petra a jeho rodinu. Když se s ním shledávám, ptá se, kde mám auto. Ukazuji mu přes řeku na setkání starého a nového světa, což okomentuje slovy:

„Teda, ty seš drzej,“ směje se.

„Myslíš, že je to blbý?“ ptám se.

„Já bych to přeparkoval. Když si někdo chce vyfotit jen ty veterány, pro tohle asi mít pochopení nebude,“ říká Petr, což mě utvrzuje v tom, že tichoučký bezemisní elektromobil a brumlající krasavci, za nimiž se táhne vůně olovnatého benzínu, jaksi nejdou dohromady.

Pět minut elektromobilové slávy ale nekončí, vozítko parkuji do rohu náměstí, kde si ho zájemci mohou prohlédnout stejně tak dobře.

 

Za Hospodou je nejlepší cesta

Odpoledne je náměstí zcela uzavřené, probíhají zde ukázky výcviku policejního psa a všichni už netrpělivě čekají na příjezd hasičů, kteří zde předvedou svoji techniku. My však již odjíždíme, což přináší jeden logistický problém – Petrovo auto stojí na jednom z příjezdů na náměstí, elektromobil na druhém. Společně se chceme dostat na bransouzskou výpadovku, což Petrovi nečiní potíže, protože parkuje kousek u ní, já se k ní však přes uzavřené náměstí nemám šanci dostat. Trochu mě děsí nezvykle velký úbytek energie z předchozí jízdy, a protože nechci s elektromobilem zbůhdarma popojíždět po Brtnici a hledat nějakou objížďku, věnuji asi deset minut důkladné rekognoskaci terénu. Záhy objevuji uličku s velice poetickým názvem Za Hospodou, která šikovně obkružuje náměstí a ústí nedaleko křižovatky na Bransouze. Vracím se pro elektromobil, opět prosím jednoho kolemjdoucího, aby nadzvedl pásku, a pomalinku se přesouvám na druhou stranu města.

Po setkání s Petrem se domlouváme, že jeho auto pojede podle chuti, já maximálně úsporně. Na kopci nad Brtnicí pak pořídíme ještě nějaké snímky elektromobilu v krajině.

I když jedu s opravdu lehkou nohou, kopec dává elektromobilu zabrat a dojezd záhy klesá na 38 kilometrů. Nahoře, kde je dlouhá rovinka, se však vrací zpět nad čtyřicítku. Kámen ze srdce mi padá při sjezdu do Bransouz, kde počítadlo ukazuje 48 km. Samou radostí po výjezdu z Bransouz tlačím plyn až k podlaze, takže lehko nabyté kilometry během několika vteřin opět klesnou na 44 km, což mě donutí zpomalit na sedmdesátku. Dojezdová vzdálenost opět naskočí a po příjezdu na chatu na ukazateli svítí údaj 46 km. Což je docela vtipné, když uvážíme, že z Brtnice jsem vyjížděl s pětačtyřicítkou. Musím přiznat, že takto lze jen opravdu těžko odhadnout, jak daleko si s autem můžu ještě troufnout, nicméně zřejmě je to o zvyku – zkušený uživatel elektromobilu pravděpodobně dokáže vzít v potaz všelijaké možnosti a jet beze strachu, že zůstane viset někde v kopci.

 

Když je technologie spíše na škodu...

Po příjezdu na chatu se rozhoduji elektromobil dobít. Protože není možné sjet s ním až dolů k chatě, je třeba vytáhnout čtyřicetimetrovou prodlužovačku a tu spojit ještě s patnáctimetrovou. Pak teprve mohu připojit zástrčku v elektromobilu do sítě. Na displeji na palubní desce se rozsvítí červené světýlko značící nabíjení, což mě naplňuje pocitem absolutního vítězství a hlavně neskonalé bezstarostnosti. S lehkým srdcem tak scházím zpět k chatě.

Asi za dvě hodiny jdu elektromobil zkontrolovat a zjišťuji, že se nenabíjí. Dojezdová vzdálenost poskočila jen o asi dva kilometry. Kroutím nad tím hlavou, opět vše zapojuji a jdu dolů s tím, že za hodinu auto opět zkontroluji.

Při další kontrole dochází k naprosté stejné situaci. Elektřina do auta neproudí, vozítko si vzalo šťávu opět jen na dva kilometry. V chatě přitom všechny elektrospotřebiče a světla fungují bez problémů, pojistky zůstaly netknuty, k žádnému přepětí nedošlo. Podrobně kontroluji prodlužovačky, přičemž na oranžové objevuji nenápadné tlačítko. Zkouším ho zmáčknout a najednou slyším, že se v elektromobilu spustil větrák – známka toho, že se auto dobíjí. Nacházím návod k prodlužovačce a zjišťuji, že je až příliš dokonalá – v případě zahřátí se totiž automaticky odpojuje ze sítě a přerušuje obvod. Ideální pro domácnost, špatné pro nabíjení elektromobilu, jehož příkon je natolik velký, že se kabel chtě nechtě musí zahřát.

Čili dobrá rada pro ty, kteří někdy toto vozítko budou užívat – sežeňte si k jeho dobíjení co nejjednodušší prodlužovačky bez všelijakých technických vymožeností, nebo ještě lépe: kupte si k němu i rodinný domek s garáží a nabíjejte jen za pomoci kabelu dodaného s elektromobilem.

Nicméně i tak se mi podařilo nabít elektromobil alespoň na 50kilometrovou dojezdovou vzdálenost. Není to sice žádná sláva, ale na cestu do Třebíče to bohatě stačí. Stejně jako to bohatě stačí k tomu, abych se před paní Vohlídkovou nemusel cítit trapně, že jí předávám auto s úplně vycucanou baterií. Začíná poprchávat, což znamená, že už bych stejně auto dobíjet nemohl, takže sklízím prodlužovačky a odcházím do chaty.

 

Řídit elektromobil by zvládla i mamka

V neděli absolvujeme ještě jeden krátký výlet – tentokrát však už jen Petrovým autem, abychom elektromobil zbytečně nevybíjeli. Autíčko zatím čeká na odpoledne, kdy Petrova rodina odjede, na chatu přijedou moji rodiče a já pak mamku odvezu zpět do Třebíče.

Mamka je z elektromobilu dočista unesená, líbí se jí jak tvarově, tak i tím, že je mu „dobře vidět pod kola“. A hlavně tím, že postrádá klasickou řadicí páku.

„Takhle točit volantem bych zvládla i já,“ podotkla, když viděla, jak lehce se manipuluje s volantem i autem samotným.

Do Třebíče jedeme pohodovou jízdou. Sedmnáctikilometrová vzdálenost se na ukazateli odkrajuje jen velmi zvolna, lehká noha na plynu dělá své. Takže když parkuji u polikliniky na Hájku, displej mě informuje, že autíčko by zvládlo ještě čtyřicet kilometrů.

„To je skvělé, pro dojezd do Dukovan to naprosto stačí,“ raduje se paní Vohlídková, když jí předávám klíčky. Aspoň tedy nebude muset auto přes noc dobíjet (mimochodem, prozradila mi, že coby obyvatelka čtvrtého patra také potřebuje hodně dlouhou prodlužovačku – ovšem v tomto případě takové dobíjení musí vypadat ještě více komicky než u nás na chatě, kde jsem šňůru táhl po zemi) a naplno ho oživí až v elektrárně, která oplývá rychlonabíječkou. Ta, na rozdíl od klasické zásuvky, z níž nabití trvá až devět hodin, dokáže elektromobil dobít za čtvrt hodiny.

 

S elektromobilem se mi jen těžko loučilo

Tím tedy končí můj víkend s elektromobilem. Bez mučení přiznávám, že jsem jej vracel velmi nerad. Autíčko je to takové pohodářské, a přitom živoučké, výborně se s ním parkuje, když nepočítám menší problémy s předním sloupkem, je z něj také výborný přehled o dění na silnici. Velice rychle bych si na něj zvykl. Škoda... Ale snad se spolu setkáme zase někdy příště. Docela jsme si totiž padli do oka.

 

Plusy:

  • levný provoz (cca 0,70 Kč/km)
  • snadná ovladatelnost
  • výborná akcelerace, díky níž se dá dobře předjíždět
  • velice tichý provoz

 

Minusy:

  • omezený dojezd
  • pro začátečníka občas těžko odhadnutelný skutečný dojezd
  • možné problémy s dobíjením (ideální je mít rodinný domek s garáží)
  • sloupek u předního skla
  • malý zavazadlový prostor
  • cena (cca 700 tisíc Kč)

 

Konečný verdikt:

S elektromobilem rozhodně vzbudíte pozornost, pro extroverty je tedy naprosto ideální. Hodí se hlavně do města, kde s ním zaparkujete prakticky všude, a na pohodové vyjížďky po méně frekventovaných silnicích, kde si užíváte tiché kochání krajinou a pomalejší jízdou zároveň nebrzdíte provoz. Uplatnil by se jako druhé či třetí auto do rodiny, ovšem jen málokdo může dát tři čtvrtě milionu za takové přibližovadlo. Přesto se lze domnívat, že elektromobily mají budoucnost. Jen je nutné, aby se více rozšířila síť dobíjecích stanic a aby inženýři zapracovali na výdrži baterií. Pokud by elektromobil na jedno dobití dokázal ujet aspoň pět set kilometrů (například elektromobil Tesla už se této hranici blíží, jeho pořizovací cena však činí zhruba dva miliony korun – podrobnosti například zde), pak by se zájemců o něj našlo jistě mnohem více.

 

Děkuji paní Štefánkové a paní Vohlídkové, jakož i dalším zaměstnancům ČEZu, kteří měli se zapůjčením elektromobilu pro tento test něco do činění, za možnost vyzkoušet si toto auto v běžném provozu.


Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-

Čtěte také

Facebook Twitter g+ Youtube Třebíčsko
Kam vyrazit... DNES ZÍTRA
Trebicsko.cz
Nejnovější Nejčtenější

Třebíčský objektiv - první třebíčský e-zine.
Internetový magazín pro Třebíč, region Třebíčsko a Kraj Vysočina.

Publikování nebo další šíření obsahu serveru objektiv.trebicsko.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
Příspěvky v sekci "Od Vás" nevyjadřují názor redakce, jejich obsah není upravován.

Copyright © Třebíčský objektiv 1998 - 2017

Webdesign Málek


×

Váš prohlížeč blokuje reklamu

Vážený uživateli, jelikož jste naším pravidelným návštěvníkem, zvažte prosím vypnutí AdBlocku na této doméně.
Příjmy z reklamy nám umožňují nabízet čtenářům obsah zdarma.

V horním panelu prohlížeče klikněte na ikonku ruky na červeném pozadí a zvolte
“Nespouštět na stránkách na této doméně”. Děkujeme!

TOPlist