Když se Třebíčáků zeptáte, jestli znají jména Ivana Řídká a Hana Štěpničková, většina se na vás podívá asi tak, jako kdybyste se jich dotázali, jestli jedna a jedna jsou dvě. Zvláště ti, kteří aspoň občas přijdou do styku s kulturním životem ve městě. Obě jsou s třebíčskou kulturou nerozlučně spjaté, Ivana Řídká pracovala v kulturním středisku 30 let, Hana Štěpničková ho několik let velmi úspěšně vedla – a když z něj obě odešly, rozhodly se v kulturní činnosti pokračovat a pořady připravovat ve vlastní režii. To navíc spojily i s pomocí handicapovaným, protože část výtěžku vždy věnují postiženým a spolupracují třeba s centrem Barevný svět, jemuž poskytují vstupenky na představení za symbolickou cenu. Za tuto činnost byly obě dámy nominovány do krajské ankety Skutek roku 2013.

Jak jste reagovaly, když vám z Kraje Vysočina oznámili, že jste nominovány do Skutku roku?

HŠ: Moc mile nás to překvapilo. Nečekaly jsme, že by si někdo všiml našich aktivit, takže o to větší jsme z toho měly radost. Zároveň tuto nominaci přijímáme s velkou pokorou, protože si myslíme, že není samo sebou, abychom byly do takovéto prestižní ankety nominovány.

Můžete čtenářům více přiblížit svou činnost?

IŘ: Naše činnost spočívá v tom, že se v Třebíči snažíme dělat kvalitní divadelní představení komornějšího charakteru, ale i koncerty a zábavné pořady. Respektujeme, že zde funguje divadelní předplatné, ale my lidem chceme nabídnout ještě další představení na opravdu vysoké úrovni. Zároveň s tím se ale chceme trochu věnovat charitativní činnosti, takže část výtěžku se snažíme vždycky poslat těm, kteří to potřebují. Různým zařízením pro handicapované a stacionářům, jako je třeba třebíčský Barevný svět, nabízíme vždy vstupenky za symbolickou cenu. Tak se i handicapovaní lidé dostanou na naše představení, za což jsou velice rádi.

Právě toto spojení kulturních akcí a charitativní činnosti vám přineslo nominaci do Skutku roku. Konkrétně se jednalo o vaši podporu Centra Paraple. To zaštiťuje Zdeněk Svěrák, jemuž jste hned po představení Hospoda na mýtince věnovaly část výtěžku ze vstupného. Slyšel jsem, že to pro něj bylo docela překvapení.

IŘ: Je pravda, že do poslední chvíle nic netušil. Ale musím to vzít od začátku. Když jsme s Haničkou začínaly s pořádáním kulturních akcí, vytkly jsme si hned zpočátku za cíl věnovat vždy část výtěžku těm, kteří to nejvíce potřebují. Pan Svěrák, kromě toho, že vede Divadlo Járy Cimrmana, je zároveň tváří Centra Paraple. A protože sem Cimrmani moc rádi jezdí a na třebíčské publikum nedají dopustit, řekly jsme si, že za jejich maximální přízeň a ochotu, se kterou vždy hledají termíny pro hraní v Třebíči, věnujeme část výtěžku právě na Paraple jako poděkování panu Svěrákovi a celému Divadlu Járy Cimrmana. Předem jsme mu tedy nic neřekly a o to víc byl překvapený. Navíc panu Svěrákovi pochopitelně věříme, je to člověk, kterého si nesmírně vážíme, a stejně tak si vážíme i Centra Paraple. Pan Svěrák i Centrum Paraple, to jsou zkrátka značky, u nichž je jasné, že každá koruna, která se jim věnuje, půjde na opravdu potřebné věci a bude v dobrých rukou.

Za několik týdnů, 9. dubna, uspořádáte další představení. Jedná se o hru Práskni do bot Divadla Na Jezerce. K ní se ještě dostaneme podrobněji – můžete ale prozradit, co chystáte ve větším časovém horizontu?

IŘ: Raději ne, budeme trochu tajemné (úsměv). Jedná se vlastně o takové naše know-how. Ta špičková divadla nám vycházejí vstříc, protože s námi mají velmi dobré letité vztahy. Tím pádem nám věří, že když zde něco uspořádáme, bude sál plný. Vědí, že i nám záleží na tom, aby divadlo praskalo ve švech. Takže vždycky vše prozradíme až v pravou chvíli, tím větší je pak o představení zájem. A herci to vědí a už předem počítají s plným sálem.

Řekla jste, že vztahy s herci máte letité. Jak dlouho se už vlastně zabýváte kulturou?

HŠ: Já jsem v mládí hodně dlouho ochotničila, divadlo mě baví prakticky od dětství. Ivanu znám taky velice dlouho a Ivana, to je prostě třebíčské synonymum pro kulturu.

IŘ: U mě to bylo tak, že jsem v roce 1981 nastoupila do kulturního střediska. Nějaký čas jsem tam dělala propagaci, fotila jsem představení, a když odešla Majka Nejedlá, převzala jsem její agendu. To znamená pořádání divadel, koncertů, Kruhu přátel hudby, později Festivalu divadla 2-3-4 herců, který vznikl z mého popudu v roce 2003... Podařilo se nám udělat věci, které fungují dodnes, z čehož mám radost, jsou to takové moje děti. Pak jsem odešla do důchodu, ale protože si bez kultury život snad ani nedokážu představit, rozhodli jsme se s Haničkou v této činnosti pokračovat lidově řečeno na vlastní triko. Takže i díky zmíněným pořadům a dlouhodobým kontaktům se nám sem daří lákat opravdu výborné umělce a představení, která jsou na vysoké úrovni a velice těžko se získávají. Máme radost, že nám i ty nejlepší české scény vycházejí opravdu vstříc. A nejedná se jen o divadla, jde i o koncerty nebo setkání harmonikářů, které mají moc rádi senioři, ale i mladší publikum.

Jak je časově náročné vyjednat nějaké špičkové divadelní představení?

HŠ: Každý počin, který se snažíme udělat, je velice náročný. Licituje se o termínu, o penězích, prostě úplně ovšem. Ale... A to ALE musím zdůraznit. Když už tady pak tyto populární herce máme, je po představení, jdeme společně na večeři. A pak nás moc těší, když jsou všichni spokojeni, že akce dobře dopadla, a třeba Michal Dlouhý řekne Ivaně: "Ivanko, tebe znají v každém divadle v Praze, a když ty zavoláš, tak se ti všichni snaží vyjít vstříc, protože každý ví, že to představení bude mít úspěch a bude plné." To je pak ta největší odměna.

IŘ: To tam radši nedávejte... (smích)

Proč ne, asi to bude pravda. Ale v souvislosti se zmíněnou večeří mě napadá ještě otázka, jak vlastně bývá o herce během jejich návštěvy v Třebíči postaráno.

HŠ: Prakticky od jejich příjezdu až do odjezdu jsme jim vždy po ruce. Cokoli potřebují, to se snažíme splnit. Samozřejmostí je občerstvení, když tady spí, tak i co nejlepší ubytování. Je v našem zájmu, aby z Třebíče vždy jezdili maximálně spokojeni a s dobrým pocitem, že se sem můžou kdykoli vrátit. Ta večeře je samozřejmě taková třešnička na dortu, která se většinou koná na Holidayi, kam herci moc rádi chodí a vždycky se tam velmi těší, protože se tam jednak moc dobře vaří, jednak se i třeba setkají s lidmi, nebo si jen tak popovídají.

To je také další věc, se kterou se musí při pořádání tak kvalitních představení počítat. Vytvořit perfektní zázemí, aby se tady herci cítili jako doma. Znamená to spolupracovat s mnoha lidmi, ať už se jedná o Rosťu Komendu, kterému patří Holiday a Vinárna nad Babou, paní Katolickou, která prodává vstupenky na naše představení, ale i řadu dalších. V takových případech už nejde o obchod, ale čistě o přátelství, kdy se každý snaží vyhovět jeden druhému a udělat co nejvíc může pro společnou věc. Každý chce pomoct, protože ví, že herci, které sem zveme, patří k těm nejlepším, a každý proto chce, aby se sem vrátili.

Už jsme to nakousli, tak to na závěr dořekněme. O čem bude hra Práskni do bot, kterou chystáte na 9. dubna?

IŘ: Jedná se o hru Divadla Na Jezerce, kterou zrežíroval Jan Hřebejk. To je záruka kvality číslo jedna, tou další je herecké obsazení. Diváci uvidí Jana Hrušínského, Radka Holuba a Martina Sittu, se kterými se teď mohou například setkávat v seriálu První republika, čtvrtým do party je Václav Liška. To "do party" je celkem na místě, protože jde o komedii vyprávějící o partě řemeslníků. Jejich jazyk je trochu jadrnější, ale dokonale vystihuje prostředí, v němž se tihle výtečníci pohybují. Jejich schopnost ukrást všechno, co jim přijde pod ruku, a hlavně toho moc nenapracovat vytváří takové situace, že se publikum směje prakticky od začátku do konce.

Děkuji za rozhovor a přeji co nejlepší umístění v anketě Skutek roku.

Za Třebíč byli do ankety Skutek roku nominováni Hana Nejedlá (sociálně-zdravotní oblast), Ivana Řídká s Hanou Štěpničkovou (kulturní oblast) a Zdeněk Mikoláš (poradenství, osvěta a vzdělávání). Neváhejte a hlasujte pro ně na adresewww.zdravykrajvysocina.cz.

(Rozhovor byl připraven pro Třebíčský deník, kde vyšel 24. března. Na Třebíčském objektivu jej přetiskujeme s laskavým svolením šéfredaktora Tř. deníku Luďka Mahela.)

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-