Dnes je 29. března 2024, svátek má Taťána, zítra Arnošt.
  • fotoinfo
  • Krásná duha, která se objevila dnes v podvečer na jižní straně Třebíče.
  • První poslové jara v jedné borovinské zahradě pod výpadovkou na Okříšky.
  • Dnešní západ Slunce z rozhledny na Pekelném kopci.
  • V třebíčském Fóru začala 11. února tradiční výstava Stavíme, bydlíme. Navštívit ji můžete ještě 12. února do 17 hodin.
  • Zítra to bude měsíc, co je rozhledna na Pekelném kopci oficiálně otevřena. Už jste se rozhlédli?

Navždy nás opustil Josef Kremláček, jeden z našich nejlepších ilustrátorů

OSTATNÍ - ROZHOVORY - 25. 6. 2015

Autoportrét Josefa Kremláčka a jím ztvárnění hrdinové z knih Kovář a jeho pán od Petra Kovaříka a Obří pantofle od Evy Kilianové.
Autoportrét Josefa Kremláčka a jím ztvárnění hrdinové z knih Kovář a jeho pán od Petra Kovaříka a Obří pantofle od Evy Kilianové.
foto: Koláž Milan Krčmář
Pan Kremláček se při ilustraci svých postaviček mnohdy inspiroval skutečnými lidmi. V knize Ludmily Klukanové Kápě a lev se takto objevil třeba bývalý třebíčský starosta Miloš Mašek hrající na housličky.
Josef Kremláček

Tento týden navždy dotlouklo srdce vynikajícího malíře a ilustrátora Josefa Kremláčka. Jako vzpomínku na jednoho z nejvýznamnějších třebíčských umělců, který ilustroval desítky dětských knih a vytvořil stovky obrazů, si můžete přečíst rozhovor, který jsem s panem Kremláčkem připravil v květnu 2007 pro tehdejší Třebíčský zpravodaj. Pane Kremláčku, nikdy na Vás nezapomenu. Váš krásný pohled na svět kolem nás navždy zůstane v mém srdci.


Josef Kremláček: K ilustrování knih mi pomohla náhoda

(uveřejněno v Třebíčském zpravodaji, květen 2007)

Pamatujete si na své dětství, když jste četli nějakou pohádkovou anebo dobrodružnou knížku? Mnohým z nás se občas stalo, že jsme ji začali číst jen díky krásným ilustracím, které nás při listování knihou zaujaly. Dětská kresba je umění, jež dokáže ovládnout jen málokdo. Třebíč se však může pochlubit tím, že v ní od malička žije někdo, kdo to umí naprosto geniálně. Malíř Josef Kremláček, jemuž by nikdo nehádal nedávno oslavenou sedmdesátku.

 

Nakolik se podle vás liší umělecký vývoj mladého kreslíře z vašeho mládí a kreslíře současného?

S určitými vlastnostmi, nebo takzvaným talentem, se člověk již narodí a pak záleží, jak s ním naloží. Podle mne je pak zapotřebí, aby se mu dostalo dobrého odborného vedení. Dnes k tomu slouží základní umělecké školy, kde se mladí zájemci o výtvarný obor připravují k přijímacím zkouškám na střední odborné školy, získávají vztah, pracovitost a lásku k oboru. Za mého mládí takováto odborná příprava neexistovala, rád jsem však kreslil, a tak jsem přijímací talentovou zkoušku zvládl, a tak jsem se dostal na střední uměleckou školu do Brna.

 

Kdy jste namaloval první obrázek „na zakázku“?

Koncem 50. let jsem skončil dvouletou vojenskou službu v Praze a začal kreslit tzv. kreslený humor do satirického časopisu Dikobraz a tehdy velmi populárního časopisu Mladý svět, který humoristům věnoval svoji zadní stranu. Řídili ji dnes již legendární redaktoři Weigl, kterého zřejmě znají všichni fanoušci Divadla Járy Cimrmana coby člena jeho ansáblu, a Liďák, jemuž se říkalo Haďák. Byla to doba politického uvolnění 60. let a do časopisu svými kresbami tehdy přispívali Oldřich Jelínek, Adolf Born, Bohumil Štěpán anebo začínající kreslíři Jan Vyčítal, Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín a další. Rád na tu dobu vzpomínám. Tehdy jsem také své kresbičky začal kreslit za drobný honorář. Nikdy nezapomenu na, když mi otiskli první kresbu. Byl jsem tenkrát na vojenském cvičení v roce 1960 ve Vyškově. Časopis jsem si vzal sebou do stráže a věnoval se více jemu než strážní službě. Naštěstí se nic nepřihodilo, i když mne závodčí se střídajícím vojákem nemohli dlouho nalézt. V polovině 60. let, kdy jsem již studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, se na vrátnici fakulty objevil letáček hledající nové spolupracovníky pro dětské časopisy Sluníčko a Mateřídouška. Zašel jsem tedy do redakce a tehdejší pan redaktor Jan Kloboučník mi hned zadal vytvoření obálky pro Sluníčko a nějaké kresbičky dovnitř časopisu. Nebyly to však ilustrace pro větší práci, ale byl jsem za tu práci vděčný a dlouho jsem s těmito časopisy spolupracoval. V 70. letech jsem také domluvil výstavu ilustrátorů Sluníčka a Mateřídoušky v Třebíči. Dlužno říct, že výtvarníci i výtvarnice do Třebíče rádi jezdili. I když po čase tyto výstavy převzal i Hodonín – bylo to k radosti výtvarníků, protože výstavy se uskutečňovaly ve vinném sklepě.

 

A co knižní ilustrace? Kdy jste poprvé nakreslil nějaký obrázek pro připravovanou knihu?

K větší knižní ilustrační práci jsem se dostal vlastně náhodou. Stalo se to, když jsem studoval na vysoké škole, a váže se k tomu nezapomenutelná příhoda. O pololetním semestru i na konci školního roku probíhaly ve školním atelieru výstavy žákovských prací. Navštěvoval jsem atelier filmové grafiky. Ten tehdy vedl známý profesor Adolf Hoffmeister, který mi chtěl pravděpodobně trochu pomoci a uvést mě coby začínajícího adepta do uměleckého světa. Přizval na výstavku některé kompetentní lidi z Art centra, což byla tenkrát jediná organizace, která mohla zprostředkovávat prodej uměleckých děl do zahraničí. Já bydlel v Praze na vysokoškolské koleji a obyčejně koncem týdne jsem odjížděl do Třebíče, kde jsem byl doma, měl větší prostor a pohodlí pro svoji práci než v Praze. A samozřejmě jsem zde měl také maminčino dobré jídlo. Když mne v pátek sháněl pan Jágr, náš asistent na oddělení fakulty, byl jsem už v Třebíči. Samozřejmě se strhl poprask, kde jsem. Ihned v pondělí jsem se šel panu profesorovi omluvit, ale on se pochopitelně cítil dotčen. Uvědomil jsem si, jakou hloupost jsem provedl, i když jsem netušil, že pan profesor někoho k mým pracím přivede. Zareagoval jsem však tak, že jsem sbalil věci do desek, ale popletl si názvy a místo do Art centra zamířil do Artie, což byla instituce nakladatelství vydávající práci českých spisovatelů a ilustrátorů do zahraničí. Nutno dodat, že nebýt této události, sám bych se do Artie jít neodhodlal. K mému údivu mi zde však redaktoři tenkrát hned zadali práci, na kterou většina ilustrátorů čeká takřka celý život – svěřili mi vypracování ilustrací ke knize Daniela Defoe Robinson Crusoe pro jedno pařížské nakladatelství. Měl jsem však na práci velmi krátký termín, navíc jsem zrovna začal pracovat na státnici, ale vše tehdy dobře dopadlo, odnesl jsem to jen zánětem žlučníku. S nakladatelstvím jsem pak pracoval na různých titulech řadu let.

 

Kolik knížek jste ilustroval? A proč hlavně pohádky?

K dnešnímu dni je to asi sedmdesát titulů. Na vysoké škole jsem studoval filmovou grafiku a animovaný film, a protože žiji v Třebíči a ne v Praze, kde bych mohl pracovat třeba na výrobě večerníčků, přešel jsem na knižní ilustraci. Tu mohu nyní provozovat ať žiji v Krkonoších, nebo na Vysočině. A proč hlavně pohádky a pověsti? Knihy pro děti jsou většinou bohatě ilustrovány, pro ty nejmenší obrázek někdy i nahrazuji tištěné slovo. Pohádkový svět a kniha mne provázely od nejútlejšího dětství, což bylo za protektorátu a koncem druhé světové války, kdy mnoho knih bohužel nevycházelo. Pominu-li po všech stránkách laciné sešitky oslavující německý národ a jeho neporazitelnou armádu, tak to byly hlavně kalendáře a knížky staršího data, vyřazené botanické, zeměpisné a dějepisné učebnice v „salátovém vydání“, které mne inspirovaly.

 

Jste známý tím, že často ilustrujete pohádky z poměrně exotických zemí. Proč?

Ilustrace k jednotlivým titulům si výtvarník nevybírá, pokud není sám vydavatelem. Nakladatel si sám najde výtvarníka, nebo ten mu sám svoji tvorbu předloží. V kladném případě pak dojde ke spolupráci. Proto a k tomu účelu existují různé, někdy i mezinárodní veletrhy, kde k takovým kontaktům dochází. Jak jsem se již zmínil, ilustroval jsem knihy pro nakladatelství Artia, které mimo jiné vydávalo edici světových pohádek pro různé zahraniční nakladatele. Byly to pohádky z celého světa. Taková práce mi vyhovovala. „Podíval“ jsem se tak do vzdálených oblastí, kam jsem sám zajet nemohl, ať už z finančních , tak časových důvodů. Na základní škole jsem měl rád zeměpis, přírodopis, dějepis a národopis. A právě to vše mohu uplatnit ve svých ilustracích. Přiznám se ale, že stejně rád jako nakreslím nějakého džina arabského světa či burjatskou princeznu, tak stejně rád nakreslím i našeho vodníka. Samozřejmě musím dbát, aby burjatská princezna nebyla zaměnitelná s dívkou třeba ze Šumavy. Vzpomínám si, jak mě jeden cizí nakladatel upozorňoval, abych při ilustracích aztéckých pohádek nezaměňoval tuto předkolumbovskou kulturu za kulturu starých Majů, nebo dokonce jihoamerických inků.

 

Právě získávání reálií o těchto, pro běžného člověka poměrně neznámých kulturách je zřejmě dost obtížné a pro ilustrátora musí být někdy asi oříšek, jak namalovat nějakou cizokrajnou postavu či krajinu. Odkud čerpáte informace o těchto zemích?

Ke každému titulu, který ilustruji, zvláště z cizího prostředí, si musím nashromáždit mnoho pomocného materiálu. Nemohu hned sednout a naostro se pustit do práce. Například musím vědět, co je to třeba burunduk, jak vypadá a co je pro ni typické, co je jaranga, jak vypadá hudební nástroj burjatské princezny zvaný pizanči, jak vyhlíží ten a ten brouk, kolik má nožiček a podobně. Abychom čtenáře moc nenapínali, tak burunduk je sibiřská veverka a jaranga je obydlí v severních oblastech tajgy. Ilustrátor se při takové práci sám poučí, setká se se zajímavými lidmi a odborníky různých oblastí, musí spolupracovat s knihovnami, zajet třeba i do ZOO atp.

 

Tváře některých vámi ztvárněných postaviček jsou údajně inspirovány skutečnými, někdy i poměrně známými lidmi.

Je možné, že některé z mých kreslených figurek mohou vzbuzovat náznak podoby člověka, na kterého podvědomě myslím. Některé z vousatých pohádkových skřítků pak mohou připomínat mne samotného. Vždyť je známo, že kreslíř Radek Pilař použil sám sebe jako předlohu, když kreslil legendárního Rumcajse. Vše je možné.

 

Podílel jste se i na přípravě animovaných filmů. Které to byly? Kreslil jste políčko za políčkem, anebo šlo spíše o jakési udílení rad či dílčí činnosti?

Moje bývalá spolužačka z VŠUP si v Praze založila studio animovaného filmu a požádala mně o spolupráci. Před několika lety jsem pro bratislavskou televizi vytvořil sedmidílný večerníček s názvem Medvedie vajíčko. Naštěstí šlo o animovaný a ne kreslený film, takže jsem vytvořil jen návrhy jednotlivých aktérů, různé reálie, celkové prostředí a pozadí. Animační práci provedli pracovníci zmíněného studia. Pro mne to bylo zpestření mé ilustrační práce. Ověřil jsem si také, jak vypadají má zvířátka v pohybu. Večerníčky svojí hudbou ozvučil známý slovenský hudebník Vašo Patejdl.

 

S vaším jménem se často pojí grafická technika zvaná dekalk. Můžete vysvětlit, co to slovo znamená?

Technologii dekalku jsem pro sebe objevil při práci na tiskařském stroji v 50. létech a popsal ji v jednom svém katalogu. Dekalk je název francouzského původu. Jde v podstatě o zředěný a roztlačený barevný polotovar, který vznikl v mém případě čištěním válců v tiskařském stroji. Jedná se o jakousi makulaturu (potištěný, avšak vadný papír braný již jako odpad – pozn. autora) a každý výtvarník si s ní může pracovat po svém. Já ji například využívám jak v ilustraci, tak i ve své volné tvorbě. Tento způsob práce využíval španělský malíř Oscar Dominquez, zkoušel ji i náš básník a krajan Vítězslav Nezval ve svém díle Absolutní hrobař během svého surrealistického období.

 

Právě za surrealistu vás často považují kritici. Jakou máte kromě ilustrací a kreseb spojit se surrealisty?

Abych to vysvětlil musím od ilustrací přejít k tzv. volné tvorbě, ačkoli se na první pohled může zdát, že se jedno od druhého nedá oddělovat.

Fantaskní větev v umění, tedy iracionalita, romantičnost, bizarnost, mě vždy oslovovala více než racionální přístup. Proto jsem hledal své přátele mezi těmi, kteří měli podobné pocity a smýšlení jako já. To mne začátkem 60. let přivedlo mezi skupinu mladých lidí v Brně. Tehdy se tam zakládala umělecká skupina s názvem La Coste, která začala navazovat styky se surrealisty ze zahraničí. Hlavním iniciátorem byl brněnský student historie umění Arnošt Budík. Pak tam byli další Brňáci, vysokoškolští studenti Jiří Havlíček a Aleš Navrátil, oba grafici. Dalším členem byl rovněž studující kunsthistorik, ostravský Václav Pajurek. Já jsem tehdy studoval na VŠUP v Praze. Založená skupina začala brzy vyvíjet aktivní publikační a čilou výstavní činnost. Do té publikační činnosti patřilo zejména vydávání revue Styx. Koncem šedesátých let však Arnošt Budík odešel do exilu a navázal tam užší spolupráci s belgickými surrealisty. Naše kontakty i přes ztíženou situaci přesto nadále pokračovaly, spolupráce nikdy nebyla přerušena. Koncem osmdesátých let se skupina omladila novými členy a přejmenovala se na Stir up, což znamená něco jako „vyvolat neklid, nepokoj“. Oživuje se také výstavní a publikační surrealistická aktivita. Mimo jiné akce v minulém (v roce 2006 – pozn. autora) jsme v prostředí Mohelnského mlýna v údolí řeky Jihlavy vybudovali rozsáhlou galerii s názvem Čertův ocas a při příležitosti jejího otevření jsme uspořádali velkolepou výstavní akci skupiny Stir up a hostů s mezinárodní účastí. Skupina chce letos i v budoucnu v tomto duchu v podobných akcích pokračovat.


Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-

Čtěte také

Facebook Twitter g+ Youtube Třebíčsko
Kam vyrazit... DNES ZÍTRA
Nejnovější Nejčtenější

Třebíčský objektiv - první třebíčský e-zine.
Internetový magazín pro Třebíč, region Třebíčsko a Kraj Vysočina.

Publikování nebo další šíření obsahu serveru objektiv.trebicsko.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
Příspěvky v sekci "Od Vás" nevyjadřují názor redakce, jejich obsah není upravován.

Copyright © Třebíčský objektiv 1998 - 2024

Webdesign Málek


×

Váš prohlížeč blokuje reklamu

Vážený uživateli, jelikož jste naším pravidelným návštěvníkem, zvažte prosím vypnutí AdBlocku na této doméně.
Příjmy z reklamy nám umožňují nabízet čtenářům obsah zdarma.

V horním panelu prohlížeče klikněte na ikonku ruky na červeném pozadí a zvolte
“Nespouštět na stránkách na této doméně”. Děkujeme!

TOPlist