Když se v březnu konal festival Nezvalova Třebíč, bylo jeho součástí také vyhlášení výsledků soutěže poezie, do níž se mohl zapojit prakticky každý mladý básník. První cenu tenkrát vyhrála Tereza Klenorová, která nejenže není z Třebíče či okolí, nýbrž z Prahy, ale dokonce teď žije a studuje ve Francii. Součástí ceny bylo také vydání sborníku jejích básní, jejž představila ve čtvrtek 10. září v třebíčské knihovně a jenž nese název První ranní vlnobití.

Dnes jste v Třebíči díky tomu, že jste zde v březnu vyhrála soutěž poezie, která se zde konala v rámci Nezvalovy Třebíče. Přitom to byl váš první takový soutěžní počin.

Ta soutěž byla velmi oficiální a anonymní, člověk musel psát pod přezdívkami. Já se nikdy ničeho takového neúčastnila, vždy jsem psala spíš do šuplíku. Až teprve někdy před rokem jsem si tyhle napsané věci setřídila a zkusila se na internetu podívat, zda se konají nějaké soutěže poezie. No a časově nejblíž byla právě Nezvalova Třebíč. Odeslala jsem to někdy v říjnu a pak na to úplně zapomněla. V únoru jsem byla v Praze a učila jsem se na nějakou zkoušku. V tom mi zavolala paní ředitelka Dočkalová z třebíčské knihovny, že jsem se umístila. Já zprvu vůbec nevěděla, o co jde, až teprve po chvíli jsem si uvědomila, že jsem do Třebíče poslala ty básně. Měla jsem z toho umístění samozřejmě velkou radost, ale vůbec jsem nečekala, že by z toho mohl být nějaký výsledek. Ale domluvily jsme se, že přijedu, v březnu jsem tedy dorazila a dopadlo to tím prvním místem.

Je nějaká báseň z toho almanachu právě ta, kterou jste poslala do soutěže k Nezvalově Třebíči?

Je jich tam spousta. V zadání bylo, aby lidé poslali osm až deset básní. A hodně jich je právě ve sbírce První ranní vlnobití. Další vyšly v almanachu, který byl vydán k té soutěži.

Nezvalova Třebíč byla vaším prvním soutěžním pokusem. V knihovně jste řekla, že vás to tak trochu nastartovalo a poslala jste další básně do soutěže v Čáslavi, odkud už se vám ozvali, že jste se umístila. Kdy tam pojedete?

Možná tam spíš někoho vyšlu, protože tou dobou už budu bohužel ve škole Francii. Ale 2. září jsem dělala křest Prvního ranního vlnobití v Praze. Bylo to v Café Zenit ve Vršovicích, což je skvělá, nejen literární kavárna, kterou založila spisovatelka Petra Hůlová. Přišli tam i lidé z literární sféry, mezi nimi i Michal Šanda, který vydává časopis Dobrá adresa, a požádal mě, abych mu poslala nějaké texty. To jsem udělala a na základě toho jsem se dostala i tam. Pak ještě přispívám na server Partonyma.

Píšete básně, ale přitom jste dnes v knihovně mluvila o tom, že jste nesnášela sloh.

Šlo o to, že mi sloh připadal málo kreativní. Vždy jsme dostali zadání toho, co jsme měli napsat. A museli jsme spadat žánrově do toho daného zadání. Když jsme do toho zadání nespadali, byly nám strhávány body. Pro nějakou představivost tam tedy bylo hrozně málo prostoru. Ale třeba se to od té doby změnilo a posunulo.

Zajímavé je, že se nebavíte jen psaním básní, ale zároveň občas pracujete jako modelka.

Ano, to je pravda. Byla jsem asi před devíti roky oslovena jednou agenturou, která mi nabídla smlouvu.

Vaše tvář se objevila i na plakátu k festivalu Jeden svět. Ta fotografie vznikla díky tomu?

To by moje iniciativa. Mně se ten projekt líbil, a tak jsem se do něj takto zapojila. Byla to úplně nezisková věc.

Děláte modelku i ve Francii?

Ano, snažím se. (úsměv)

Jaká tam je konkurence?

Velká. Tam je to dost těžké. Nejsem ale v Paříži, která je metropolí módy. Pro mě je to spíš zábava, dělám to, když mám čas.

A máte vůbec čas?

Mám ho čím dál tím míň. Ale to je výmluva každého dnešního člověka.

Jak dlouho už jste ve Francii?

Teď v Lille jsem rok, předtím jsem ještě devět měsíců studovala v Bordeaux. Odtud jsem se vrátila do Prahy, pak jsem si ale našla magisterský program sociologie v Lille, který mi přišel zajímavý. Dříve jsem ale studovala na francouzském lyceu a do Francie také často jezdila.

Francie je hodně multikulturní, co se týče arabského obyvatelstva nebo lidí z bývalých kolonií. Jak na vás tahle země působí?

Ve srovnání s Českem je to hodně jiné. Pokaždé, když se vracím do Francie, anebo naopak do Česka, mám kulturní šok. Česká společnost není tak otevřená k té rozdílnosti. I tam to má samozřejmě také svoje limity, ale otevřenost k té cizorodosti mi u nás dost chybí.

Máte tam přátele nejen mezi Francouzi?

Mám spoustu kamarádů z Maroka, ale i z Itálie, Polska, moje spolubydlící byla z Bolívie, další z Brazílie.

Teď bydlíte v Lille v domě, kde je galerie. Proč zrovna tam?

Ten dům jsem našla na internetu. Byla tam fotka domu a dvora, a když jsem to viděla, řekla jsem si: „Tam musím bydlet.“

Jaké má takové bydlení výhody?

Člověk tam potká strašně moc zajímavých a kreativních lidí, umělců. Jak z Lille, tak i odjinud. Třeba se mi tam podařilo vidět koncert dvou absolutně unikátních indických muzikantů. V tom domě se dělají i bytové koncerty nebo autorská čtení.

Měla jste tam i svoje čtení? Píšete básně i ve francouzštině?

Básně ne, ty jsou ve francouzštině hodně těžké. Ty moje útvary... Jak je nazvat... Próza, v podstatě povídky.

Jaký to mělo ohlas?

Mělo to dobrý ohlas. Oni se samozřejmě usmívají, protože moje francouzština ve psané formě není perfektní, není to můj mateřský jazyk. Ale pak za mnou přišla spousta lidí, kterým se moc líbilo, že jsem z bývalého Československa. Bavili jsme se třeba o Milanu Kunderovi, kterého si Francouzi hodně považují.

Čtete věci od Kundery?

Spíš mu píšu dopisy.

Píšete mu dopisy? A odpovídá na ně?

Neodpovídá, ale já to nevzdám. (smích)

Píšete mu v češtině, nebo ve francouzštině?

V češtině. Psala jsem mu o stavu České republiky a české společnosti.

Říká se, že on na češtinu moc nereaguje, tak to zkuste ve francouzštině.

Já to beru tak, že mu to budu sázet jedno za druhým. Taky jsem mu nabízela, že by mohl přijet do Lille, že tam máme skvělou galerii. Tak musím vytrvat.

V knihovně jste také říkala, že česká poezie je taková minimalistická a nerýmovaná, kdežto francouzská je květnatá a rýmovaná. Která se vám líbí víc?

To těžko říct. Přiznávám, že jsem v originálu četla málo francouzské poezie. Kousky Baudelaira a Verlaina... To jsou ale hodně těžké věci. Ze současné tvorby jsem četla texty svých přátel z galerie nebo z Bordeaux, kde jsem také měla kamarády, kteří píšou. Nedokážu ale říct, která poezie je lepší, zda francouzská, nebo česká.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-