Dnes je 16. ledna 2018, svátek má Ctirad, zítra Drahoslav. V Třebíči je aktuálně 0,3 °C
  • fotoinfo
  • Krásná duha, která se objevila dnes v podvečer na jižní straně Třebíče.
  • První poslové jara v jedné borovinské zahradě pod výpadovkou na Okříšky.
  • Dnešní západ Slunce z rozhledny na Pekelném kopci.
  • V třebíčském Fóru začala 11. února tradiční výstava Stavíme, bydlíme. Navštívit ji můžete ještě 12. února do 17 hodin.
  • Zítra to bude měsíc, co je rozhledna na Pekelném kopci oficiálně otevřena. Už jste se rozhlédli?

Třebíčský rodák Jaromír Šofr získal prestižní kameramanskou cenu

OSTATNÍ - ROZHOVORY - 29. 9. 2015

Jaromír Šofr přebírá cenu za celoživotní dílo na festivalu Manaki Brothers.
Jaromír Šofr přebírá cenu za celoživotní dílo na festivalu Manaki Brothers.
foto: zdroj: manaki.mk
Momentka zachycující Jaromíra Šofra během jeho návštěvy Třebíče v roce 2008.

Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále, Skřivánci na niti. To je jen velmi krátký výčet proslulých filmů Jiřího Menzela, kdy za kamerou stál třebíčský Jaromír Šofr (nar. 1939).


Když jako malý chlapec běhal ve 40. létech po třebíčském Hádlízu či Stařečce, asi ho nenapadlo, jak svými skvělými záběry a výbornou kompozicí dobude svět. Ale život tropí všelijaké kličky, a tak Jaromír Šofr, obyčejný kluk z Třebíče, který původně chtěl studovat filmový střih, nakonec stál za kamerou při natáčení tak nezapomenutelných filmů, jako je Rozmarné léto, Skřivánci na niti či Oscarem oceněné Ostře sledované vlaky. Jeho celoživotní spolupráce s režisérem Jiřím Menzelem, s nímž se seznámil v nočním vlaku při cestě na bramborovou brigádu, přinesla československé a později české kinematografii jedny z nejlepších snímků, jaké kdy vůbec vznikly nejen v naší zemi, ale prakticky v celé Evropě. V neděli 27. září byl Šofr za své celoživotní kameramanské dílo oceněn další prestižní cenou – Zlatou kamerou, kterou mu udělila porota Mezinárodního filmového festivalu Manaki Brothers. Tento filmový svátek zabývající se kameramanskou tvorbou je vůbec nejstarším počinem svého druhu. Pořádá se vždy v makedonské Bitole a vzdává hold těm, kteří pokračují ve stopách bratrů Manakiových, jež lze považovat za jedny z vůbec prvních profesionálních kameramanů. Jejich filmy vznikaly na tehdy ještě osmanském Balkáně kolem roku 1905.

Jaromír Šofr, který prakticky celý život točil na celuloid, se ve svém projevu v Bitole ohlédl i za přínosy současné digitalizace a stále zlepšující se filmařské techniky.

„Domnívám se, že digitalizace filmů je nejlepší způsob, jak snímky uchovat pro příští generace,“ uvedl s tím, že podstata kameramanské práce i nadále zůstává stejná. „Digitalizace samotná je pouze změnou nástroje, filmařské a kameramanské umění se však nemění. A to je také důvod, proč se domnívám, že i přes nové technologie budeme pokračovat v tradici našeho řemesla a že i nadále se budou rodit noví a noví kameramani, kteří nám budou přinášet nové a nové výborné filmy.“

Podrobné informace o průběhu festivalu a také další fotografie z předávání cen najdete na webu Asociace českých kameramanů zde

S Jaromírem Šofrem, který vedle řady dalších cen obdržel také Českého lva za film Obsluhoval jsem anglického krále, jsem v roce 2008 dělal rozhovor pro tehdejší Třebíčský zpravodaj u příležitosti jeho návštěvy rodné Třebíče. Přečíst si jej můžete nyní i zde.

 

S Jiřím Menzelem jsem se seznámil v nočním vlaku,

vzpomíná profesor Jaromír Šofr, kameraman většiny Menzelových filmů, pocházející z Třebíče

     

Některé ze známých filmů, které natočil Jaromír Šofr

Ať žije republika (1965)
O slavnosti a hostech (1965)
Ostře sledované vlaky (1966)
Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1966)
Rozmarné léto (1967)
Farářův konec (1968)
Skřivánci na niti (1969)
Kdo hledá zlaté dno (1974)
Na samotě u lesa (1976)
Báječní muži s klikou (1978)
Causa králík (1979)
Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979)
Postřižiny (1981)
Vítr v kapse (1983)
Katapult (1983)
S čerty nejsou žerty (1985)
Vesničko má středisková (1985)
Vlčí bouda (1987)
Člověk proti zkáze (1989)
Konec starých časů (1989)
Žebrácká opera (1991)
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993)
Obsluhoval jsem anglického krále (2006)

 

Když se řekne Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Vesničko má středisková či Na samotě u lesa, ihned si snad každý vybaví nějakou scénu z těchto filmů, jedněch nejlepších, jaké se kdy v české kinematografii objevily. A také si každý vzpomene na tvář Jiřího Menzela, který je režíroval. Menzel režíroval také film Obsluhoval jsem anglického krále, jejž byl v roce 2006 odbornou porotou oceněn prestižní cenou Český lev. Toto ocenění dostal „Anglický král“ celkem ve čtyřech kategoriích, mimo jiné i za kameru. Zlatou sošku pro tuto kategorii převzal profesor Jaromír Šofr, kameraman většiny Menzelových filmů a hlavně – člověk, jehož mládí je spjato s naším městem.                                                                                           

 

Jste Třebíčák, ale v každém vašem životopisu se jako místo vašeho narození uvádí Brno. Můžete to prosím vysvětlit?

Opravdu jsem z Třebíče. Jen z toho důvodu, že moji rodiče byli opatrní a chtěli, abych se narodil bez rizika, odjela maminka do porodnice do Brna. Tam jsem se narodil a asi po čtrnácti dnech jsme se všichni vrátili do Třebíče.

 

Na co si vzpomenete, když se řekne Třebíč?

Na onu původní podobu města, která už neexistuje. My měli dům na Stařečce, pocházel ze sedmnáctého století. Není samozřejmě možné, aby se vše zachovalo, ale myslím, že největší ztráta je právě ztráta původní Stařečky a Hadlízu. Tedy oblasti, která byla buldozery srovnána se zemí a namísto ní vybudována nová silnice na Jihlavu a autobusové nádraží.

Pro mě byla ta bývalá podoba města velmi idylická, ale je jasné, že se nemůže dochovat. A ani by to nebylo v některých případech žádoucí.

 

Na Stařečce také bydlel básník Ladislav Novák. Znal jste se s ním?

To byl můj kamarád. Když ještě žil, tak jsem ho navštěvoval. Jeho dům byl vlastně poslední, který tam z té tehdejší zástavby zůstal.

 

Jak často se teď do Třebíče dostanete?

Jen když tudy projíždím. Jednou ročně jezdím také do Dalešic. Když byla moje paní ještě naživu, jezdili jsme sem častěji. Ale pořád se tady objevuji a vždy je to velmi příjemné.

 

Jak jste se dostal ke svému povolání kameramana? Pro běžného člověka je to dost neobvyklý obor.

Musím říct, že otec byl, když to trochu přeženu, otrokem mnoha zálib. Tehdy i velmi módního koníčka fotografování, čímž jsem se dostal k fotoaparátům. Jako fotograf jsem nikdy nevynikl, ale jako třinácti- či čtrnáctiletého mě velmi upoutala kniha od Jana Kučery, která pojednávala o filmu a střihu. To mě zaujalo natolik, že jsem si říkal: „Střih, to je opravdu obor, ten by mě bavil.“ Pak jsem ale zjistil, že na vysoké škole obor střih neexistuje. Tou dobou jsem však navštěvoval gymnázium, kde jsem při hledání dalšího možného studia objevil obor kamera na filmové fakultě Akademie muzických umění. Od té doby jsem se začal na film jako svou další životní etapu orientovat. Přijímací zkoušky byly velmi náročné, ale opravdu se mi tam zjara roku 1956 podařilo dostat. Řekl bych, že to byla životní klika, protože se mi podařilo uspět mezi dalšími třiceti uchazeči. Za to jsem osudu velmi vděčný.

 

Od samého začátku spolupracujete s panem režisérem Menzelem. Kde jste se potkali? Na fakultě?

Menzel chodil na fakultu o rok níže než já. Tak to bylo vždy – kameramani byli o rok starší, protože se u nich předpokládalo, že už budou mít znalosti na takové úrovni, aby začínajícím režisérům nezkazili práce. Na první setkání s Jiřím Menzelem si pamatuji velmi dobře, bylo to v nočním vlaku, který nás vezl na bramborovou brigádu. A v tomto nočním vlaku vznikl spor o to, jestli má větší budoucnost film, nebo televize. Bylo to asi v roce 1958, kdy televize u nás začínala. Jiří Menzel byl zastáncem televize a já, protože jsem byl o rok starší mazák, jsem ho ostrou argumentací usazoval. Tehdy jsme ten spor neuzavřeli, ale naštěstí pak Menzel opravdu u filmu zakotvil a s televizí už celý život neměl nic společného. Všechno, co vyšlo z jeho ruky, bylo velmi ovlivněno jeho rodinným zázemím a také jeho intelektem. On je rodinný knihomol, náramně sečtělý. Dovede se rozhlížet kolem sebe po hodnotných látkách, navíc má úžasné znalosti o hereckých osobnostech po celém světě, takže při obsazování filmů mohl sáhnout i do okolních států.

 

S kterou známou osobností jste ještě ve svých začátcích natáčel?

Jiří Menzel ve skutečnosti nebyl režisérskou osobností, která mě oslovila jako první. Tou byla Věra Chytilová, s níž jsem natočil absolventský film Strop. To nás oba vymrštilo, že se potom samozřejmě našli další zájemci, kteří chtěli mít film v takovém stylu. Dokonce i armáda. Když jsem šel na vojnu, hned jsem se dostal do armádního filmu. Tam se očekávalo, že budu natáčet snímky v podobném stylu. Takže vznikly krátké filmy jako třeba Den velitele tankoroty či Příběh vojenské košile. Tam jsem měl štěstí, že jsem si řemeslo kameramana mohl vypilovat a od začátku ho trénovat.

 

Když jste vyprávěl o tom, jak jste jeli s Jiřím Menzelem vlakem, vzpomněl jsem si na jeden z jeho nejslavnějších filmů, u něhož jste také stál za kamerou – Ostře sledované vlaky. Tenhle film byl trezorový, stejně jako třeba Farářův konec od Evalda Schorma či Skřivánci na niti opět od pana Menzela. Neměli jste kvůli nim za normalizace nějaké problémy?

Československo naštěstí nebyl Sovětský svaz. Tady proto nebyly nikdy takové následky jako východně od našich hranic. Farářův konec tedy neměl žádný trestní postih. Skřivánci na niti, to bylo více nepříjemné – zvláště pro Jiřího Menzela, který za ně dostal distanc. Já byl zkrácen na platu a taky mě přeřadili do nižší honorářové kategorie. Nebyl jsem ale nijak zhýčkaný, takže mi to neublížilo. Osobně považuji za šťastné rozhodnutí, že jsem se rozhodl zůstat v republice, neemigrovat, protože tenkrát se dalo různě kličkovat a s pomocí takových kamarádů, jako byl právě třeba Jiří Menzel nebo Věra Chytilová, se dostat ke kvalitní práci.

 

Nyní pracujete na katedře kamery na FAMU. Co říkáte na současné studenty filmu?

Studenty mám velice rád, ale ne všechny. Dnes se vyskytuje taková sorta studentů, od začátku mistrů světa, kteří jak se dostanou na školu, už je studium příliš nezajímá a snaží se o takový ten lehký způsob proplouvání bez velké odpovědnosti. To člověka velmi rozčiluje. Ale na druhou stranu pořád ještě existují studenti původního typu, často cizinci, kteří si váží toho, že mohou studovat vysokou školu. A každý student si ze školy odnese to, co si odnést chce a co je schopen vyždímat z kantorů.

Je to ale štěstí pracovat s mladými lidmi. Jde o zajímavou praxi, já ji mám navíc rozšířenou o možnost vyučovat na škole v Chicagu na Columbia College.

 

Na katedře kamery jste byl také jejím vedoucím...

Ano, od roku 1990 do roku 2006. Musím říct, že to bylo také klika, vyváznout z této funkce. Ona je totiž stále obtížnější, přicházejí nové technologie a techniky. Takže v roce 2006, kdy mě Jiří Menzel požádal, abych natáčel film Obsluhoval jsem anglického krále, se mi na škole podařilo vysvětlit, že tu funkci pokládám. Místo mě ji převzal současný vedoucí katedry Marek Jícha. V této době a pro tuto funkci je to mnohem vhodnější člověk než já. Jícha je můj bývalý student, který je daleko vzdělanější právě pro současné období fúze klasické a elektrické kinematografie. V této oblasti bych svoje služby nemohl pořádně poskytnout, protože jsem celý život točil klasickou technologií na celuloid.

 

Zmínil jste film Obsluhoval jsem anglického krále. Za něj jste dostal cenu Českého lva. Jaké další zajímavé ceny máte za své filmy ještě ve sbírce?

Teď nedávno jsme s Jiřím Menzelem dostali cenu v Polsku. To v Lodži pořádá významný festival Camerimage, který se specializuje pouze na kameramanskou tvorbu. Na tomto festivalu jsme jak Menzel, tak já dostali cenu, která se jmenuje Zlatá žába, za celoživotní spolupráci s výtvarně hodnotnými výsledky.

Moc rád vzpomínám i na kameramanský festival Manaki Brothers, který bývá pořádán v Makedonii, kde jsem za film Obsluhoval jsem anglického krále také dostal hlavní cenu.

A ten Český lev... Je to paráda, že to tak vyšlo. Během svého působení na katedře jsem toho moc nenatočil, dá se říct jen Žebráckou operu, Život a neobyčejná dobrodružství vojína Ivan Čonkina a pak onoho Anglického krále. Takže jsem rád, že ten Český lev vyšel zrovna na něj.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 


Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-

Čtěte také

15. 11. 2017 - Zemřel herec Jaroslav Šmíd, rodák z Třebíče

Řadu let působil ve Švandově divadle v Praze. Bylo mu teprve 47 let.
Facebook Twitter g+ Youtube Třebíčsko
Kam vyrazit... DNES ZÍTRA
Nejtemnější hodina (končí)
Ferdinand (končí)

Trebicsko.cz - polední menu
Nejnovější Nejčtenější

Třebíčský objektiv - první třebíčský e-zine.
Internetový magazín pro Třebíč, region Třebíčsko a Kraj Vysočina.

Publikování nebo další šíření obsahu serveru objektiv.trebicsko.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
Příspěvky v sekci "Od Vás" nevyjadřují názor redakce, jejich obsah není upravován.

Copyright © Třebíčský objektiv 1998 - 2018

Webdesign Málek


×

Váš prohlížeč blokuje reklamu

Vážený uživateli, jelikož jste naším pravidelným návštěvníkem, zvažte prosím vypnutí AdBlocku na této doméně.
Příjmy z reklamy nám umožňují nabízet čtenářům obsah zdarma.

V horním panelu prohlížeče klikněte na ikonku ruky na červeném pozadí a zvolte
“Nespouštět na stránkách na této doméně”. Děkujeme!

TOPlist