Už více než sto let uplynulo od vypuknutí první světové války, a přesto o ní lze stále najít řadu nových informací. Jen je nutné pátrat, ponořit se do kronik, záznamů, archivů, ale také třeba dopisů, které psali naši dědečci a pradědečci z fronty. Někdy pomůže i náhoda, stačí drobný střípek, jenž pak zapadne do mozaiky příběhů a událostí, ze které postupně vzniká ucelený obraz. A někdy vám historicky nesmírně cenné dokumenty přinesou sami potomci těch, kteří bojovali jak v císařských, tak legionářských uniformách. Také o tom vyprávěl Jaroslav Bašta z třebíčského Muzea Vysočiny na besedě, která se dnes uskutečnila v sedlárně třebíčského zámku a posléze i v konírně, kde pomalu končí výstava věnovaná Velké válce.
Třebíč zřídila lazarety, Budischowští šili pro vojáky boty
„Těch vojáků, kteří padli, byli jen z Třebíče stovky, ale jejich jména lze teď po sto letech vyhledat už pouze s velkými obtížemi,“ řekl Bašta. „Třebíč nemá pomník padlých jako různé vesnice. Za první republiky zde sice stála takzvaná socha svobody, která památku třebíčských vojáků připomínala, ta ale byla za okupace zničena Němci. Pátráme proto třeba ve vojenských archivech.“
Třebíč podle Bašty válečnému úsilí Rakouska-Uherska kromě odvedených vojáků přispěla ještě dalšími dvěma důležitými okolnostmi – soustavou lazaretů a také Budischowského obuvnickou továrnou.
„První lazaret vznikl v nemocnici, která byla na tu dobu nová a moderní. Další pak v gymnáziu, v Národním domě a také v sokolovně,“ vysvětlil Bašta s tím, že kapacitně tyto prostory stačily pro stovky vojáků. „Na střelnici v Libušině údolí byla také zřízena karanténa a v poušovském mlýně izolační dům.“
Zatímco do lazaretů přicházeli vojáci z bojových polí, Budischowského továrna na frontové linie posílala své boty.
„Podle dochovaných záznamů se tam vyráběly tisíce párů bot denně, a proto také ne všichni muži z Třebíče byli odvedeni na frontu. Ti, kteří byli v továrně nepostradatelní, zde zůstali. Problém ale byl, že Rakousko-Uhersko válku prohrálo, a tak Budischowští nedostali za dodané boty zaplaceno, což bylo příčinou úpadku továrny.“
Lidé na konci války plenili pole
Ke konci války narůstaly také problémy se zásobováním civilního obyvatelstva. Ceny potravin velmi vzrostly, a zatímco před vypuknutím konfliktu bylo běžné, že lidé z vesnic prodávali své výpěstky na trhu v Třebíči, během ní jezdili její obyvatelé po okolních vsích, kde se snažili sehnat cokoli, čím by nasytili sebe a své blízké.
„Nakonec se situace vyhrotila natolik, že obyvatelé měst doslova kradli potraviny přímo z polí. Kde byly třeba zasázené brambory, tam bylo pravděpodobné, že se je lidé pokusí ukrást, aby měli vůbec něco k jídlu,“ přiblížil Bašta nedostatek, který si většina z nás ani nedokáže představit.
Měl vzniknout další sirotčinec
Asi většina z nás si pamatuje budovu sirotčince, který stával na rohu Sirotčí ulice a ulice Bedřicha Václavka. Málo se ale ví, že za války měl vzniknout ještě jeden takový dům.
„Bohužel, přibývající ztráty se projevily i na vzrůstajícím počtu třebíčských sirotků,“ sdělil Bašta. „Bylo potřeba o asi 130 lůžek víc, a proto město uvažovalo o výstavbě nového sirotčince. Ten se ale nepodařilo postavit, protože na něj nebyly peníze.“
Ty se snažil stát získávat všelijak. Časté byly tzv. hřebíkové sbírky, kdy si občané zakoupili hřebík, jenž byl poté zatlučen do malby s válečnou tematikou. Vznikaly pak zajímavé, jakoby vyztužené obrazy. Několik takových můžete zhlédnout i na výstavě v zámecké konírně, kde Baštova beseda pokračovala přímo u vystavených relikvií. Ovšem pozor – tato výstava končí již 18. října. Pokud jste ji tedy ještě nenavštívili, máte nejvyšší čas. A věřte, stojí to opravdu za to. Tak ucelený přehled toho, co prožívali naši předkové na bojišti i v zázemí, totiž jen tak někde neuvidíte.
Autor: Milan Krčmář
Publikoval: -mk-