Tadeáš Mahel je docela známá třebíčská postava. Kromě toho, že působil jako novinář v Třebíčském deníku, o něm můžeme každou chvíli číst jako o aktivním běžci, který se účastní (půl)maratonů, podílí se na různých mládežnických akcích, nedávno se angažoval v dobrovolnické činnosti pro migranty... A teď o prázdninách si zkusil i dálkovou cyklocestu z Třebíče do rumunského Banátu. Nejel se tam ale jen tak projet, nýbrž se tam vypravil na festival českých kapel. V Banátu totiž dodnes najdeme vesnice osídlené českými kolonisty, které tam vyslalo rakouské císařství na začátku 19. století a jejichž potomci dodnes mluví česky a udržují staré tradice.

Třebíčský cestovatel vyrazil v těch největších srpnových vedrech, kdy teploty dosahovaly čtyřicítky, na čtrnáct let starém kole a k tomu navíc bez většího tréninku. Přesto ho odhodlání zhlédnout opět po roce (loni se tam vypravil autobusem) festival české alternativní hudby konaný ve velmi netradičním prostředí hnalo kupředu. Projel přes Hevlín do Rakouska, namířil si to na Vídeň a k Neziderskému jezeru, odtud do Maďarska a přes Šoproň k Balatonu a pak k maďarsko-rumunské hranici. V Rumunsku, v české vesnici jménem Eibentál, se zúčastnil Festivalu Banát, na kterém se podílí i organizace Člověk v tísni. O své více než 1300kilometrové cestě povídal dnes v třebíčské knihovně.

Svět jak z minulého věku

„Banát je krásné místo, kde žijí prima lidé, se kterými se moc hezky povídá takovou babičkovskou češtinou,“ shrnul tuto naši národnostní enklávu Mahel. „Ale vesnice se čím dál více vylidňují, lidé odcházejí za prací do rumunských měst nebo do Česka.“

Navíc se zlepšující se infrastrukturou jsou vesnice také lépe dostupnější, což přináší i negativa v podobě stále většího rozmělňování jejich svébytné podoby.

„Na druhou stranu lidé nejen stále udržují staré zvyky, které my už ani neznáme, ale také není obvyklé, aby si tamní Češi brali Rumunky nebo naopak. Berou to pak jako prohru,“ řekl Mahel. „Dokonce nebývá časté, aby se brali Češi z různých českých vesnic, většinou jen z té jedné, protože každá žije trochu jinak.“

V Rumunsku je celkem šest takových českých vesnic, další tři jsou v Srbsku přímo u Dunaje, kde ale český duch pomalu ustupuje většinové srbské populaci.

„Ty srbské jsem navštívil cestou zpět, dozvěděl jsem si o nich vlastně až na tom festivalu. Tam už jsem se domlouval spíš takovou českosrbštinou, ale rozuměli jsme si,“ vysvětlil Mahel.

Banát opravdu stojí za to – a každého člověka, který dnes navštívil besedu o tomto svérázném kraji, jistě napadlo, že by bylo pěkné se tam zajet podívat. Ještě dříve než do tohoto živoucího skanzenu zcela pronikne 21. století.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-