Dalo by se čekat, že na přednášku, která se konala v netradičním prostředí velké zasedací místnosti třebíčského městského úřadu, přijdou jako obvykle lidé stejného ražení, jako je přednášející, tedy několik spíše postarších občanů zajímajících se o historii či vojenství. Jenže Stehlíkovy přednášky rozhodně nejsou obvyklé (což bylo koneckonců vidět i na jeho loňské besedě o 1. světové válce) – Eduard Stehlík dokáže posluchače strhnout svým nadšením pro věc, ale hlavně lidskostí, s jakou o tématu vypráví. Na posluchače se sice hrnou kvanta dat a jmen, ale ke každému údaji se váže nějaký příběh, o každém dokáže Stehlík říct něco zajímavého, co publikum nutí poslouchat s nastraženýma ušima. A tak vedle amatérských historiků sedí děti školou povinné či náctileté slečny, které místo, aby zrovna randily v parku, hltají každé Stehlíkovo slovo. Aby také ne, když přednášející z vážného vyprávění najednou odbočí k parašutistovi Jaroslavu Švarcovi a jeho deníku, v němž budoucí člen výsadku Tin popisuje, jak je těžké do postele dostat Angličanku, notabene když neumíte kloudně anglicky.

Nynější situace připomíná Evropu před 2. světovou válkou

Téma přednášky však bylo vážného charakteru, a i když se mluvilo o době před sedmi desítkami let, člověku až zamrazilo v zádech, když Stehlík upozornil na fakt, že současná situace připomíná rádoby bezstarostnou dobu před největším konfliktem v lidských dějinách.

„Když jsme vstoupili do NATO, zavázali jsme se, že budeme na armádu přispívat dvěma procenty HDP. Je to stěží polovina,“ řekl Stehlík. „Nyní máme pouze 17 tisíc vojáků, což je hrozně málo. Stejné to bylo ve 20. létech, kdy se armáda také hodně ořezávala, a pak ve 30. létech jsme měli co dělat, abychom to dohnali.“

I když se armádu povedlo vyzbrojit, přesto téměř vše rozhodla Mnichovská konference, která nás připravila o Sudety a v důsledku britské a francouzské zrady v podstatě i o možnost bojovat. Řada mužů pak odešla do Polska, případně zvolila jižní trasu do Sýrie a posléze se zapojila do odboje na východní i západní frontě. Další tisíce lidí přešly do ilegality v nacisty nastoleném Protektorátu Čechy a Morava.

„Mnozí z nich chtěli také odejít do zahraničí, ale stávalo se, že někdo z jejich představených za nimi přišel a řekl jim, aby zůstali, že zde budou potřeba, až vypukne povstání. Ti lidé zůstali, ale valná část z nich to pak nepřežila,“ vysvětlil Stehlík s tím, že gestapo mělo vynikající pátrací aparát, s nímž dokázalo decimovat domácí odboj.

Atentát na Heydricha jako jedna z pěti nejvýznamnější událostí války

Na přetřes samozřejmě přišli i rodáci z Třebíče a okolí, kteří se do odboje zapojili. Tím nejvýznamnějším byl výsadkář Jan Kubiš, který spolu s Jozefem Gabčíkem zlikvidoval zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

„Výsadky na okupované území byl britský nápad, konkrétně nápad ministerského předsedy Winstona Churchilla,“ sdělil Stehlík. „Ten přišel s tím, že je potřeba, lidově řečeno, podpálit Němcům Evropu pod zadkem. Britové tedy cvičili nejen Čechoslováky, ale i Poláky, Holanďany, Belgičany, Francouze, ale taky Němce, kteří o to stáli, a vysílali je do Evropy.“

Takových parašutistů byly stovky a z nebe se snesli na různá místa po celém kontinentu.

„V tomto obrovském programu, který zasáhl skutečně celou Evropu, ale Britové dosáhli jen tří opravdu velkých úspěchů. Zlikvidování továrny na těžkou vodu v Norsku, výsadků do Francie v roce 1944, které zamotaly hlavu Němcům a zásadně ovlivnily průběh invaze do Normandie, a atentát na Heydricha,“ prohlásil Stehlík.

My známe Heydricha víceméně „jen“ jako zastupujícího říšského protektora, je třeba si ale uvědomit, že se jednalo o třetího nejvýše postaveného nacistu, který byl v prvé řadě šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (tedy organizace, která bojovala proti všemu „rasově nevhodnému“ po celé Evropě a řídila masové vraždy civilního obyvatelstva na dobytých území zejména na východě). Jako terč atentátu byl Heydrich tedy v jasném popředí přede všemi dalšími výsadky.

„V jedné americké středoškolské učebnici, přičemž je nutné si uvědomit, že Američané berou Evropu spíš jako kontinent, který je pořád v nějakém průšvihu, z něhož nás oni potom musejí vysekávat, jsem narazil na pět nejvýznamnějších věcí, které se staly během 2. světové války,“ řekl Stehlík. „Jednalo se o vítězství Spojenců v severní Africe, invazi do Normandie, vítězství u Stalingradu, bitvu o Británii a právě atentát na Heydricha. A pro nás tato akce mimo jiné také znamenala, že se Československá republika v roce 1945 obnovila v původních hranicích. Teprve po atentátu a Lidicích a Ležácích odvolaly Británie a Francie svůj podpis pod Mnichovskou dohodou.“

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-