Židé za 2. světové války neumírali „pouze“ v koncentračních táborech, kde jich na následky nacistických zvěrstev a doslova průmyslového vraždění zahynulo více než šest milionů, ale i na bojištích. Řadě z nich se totiž podařilo nějakým způsobem před válkou uniknout a připojili se k armádám na východní i západní frontě. A nejen to – po válce mnozí z nich pokračovali v boji proti Britům, na kterých si tak vydobyli svůj vlastní stát, Stát Izrael. O tom dnes v Zadní synagoze v Třebíče vykládal přední český dokumentarista Stanislav Motl, jenž si k tomu přizval také Naftali Ďuro Fürsta, jednoho ze zhruba tisícovky židovských chlapců, které v koncentračním táboře Buchenwald zachránil třebíčský rodák Antonín Kalina, a ředitele Muzea holokaustu ve slovenské Seredi Martina Korčoka.
„Na to, že Židé byli bojovníci, se často zapomíná,“ zamyslel se Motl v úvodu. „Obrovské množství židovských vojáků za 2. světové války, kteří pocházeli z Československa, bylo na východě. Třeba v Buzuluku pod Ludvíkem Svobodou bojovala 30 až 40 % Židů. V bitvě u Sokolova bylo na naší straně asi 105 mrtvých, z toho čtvrtina byla židovského původu.“
Iniciovali i útěk ze Sobiboru
Židé z Československa se do bojů ale zapojili již dříve, a to už v roce 1939, kdy byli nasazeni po boku polské armády v rámci tzv. československého legionu. Samozřejmě bojovali i na západní frontě, a to například v bitvě o Británii či při invazi do Normandie.
Ale nejednalo se pouze o Židy z našich zemí, mnoho jich samozřejmě bylo nasazeno i v ostatních armádách. Jen v armádě USA jich podle Motla bylo asi půl milionu, řada jich také bojovala v Rudé armádě.
Židé, kteří bojovali v Rudé armádě, byli také internováni v koncentračním táboře v Sobiboru, kde iniciovali povstání (viz včerejší beseda). Jeho vůdčí osobností byl Alexander Aronovič Pečerskij, kterému se podařilo dostat do bezpečí, aby se stal po válce nepohodlným a sovětské úřady ho uvěznily v gulagu. Sovětský režim mu po propuštění z gulagu nepovoloval svědčit proti sobiborským strážným a zamítl mu i vycestovat na premiéru amerického filmu o osudech jeho samotného i jeho kamarádů z koncentračního tábora.
Utekl z Osvětimi a nesměl mluvit o tom, co se tam děje
Jiným židovským hrdinou byl například Vítězslav Lederer, kterému se podařilo uprchnout z vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Tomu k útěku pomohl SS-mann Viktor Pestek, který ve své mysli „přeběhl na druhou stranu“ a snažil se vězně potají podporovat. Společně v uniformách SS odjeli z Osvětimi na kolech, nasedli do vlaku a dostali se do Prahy a poté do Plzně. Odtud zamířili do Terezína, kde informovali židovské vedení tohoto koncentračního tábora o tom, že transporty jedoucí na východ odvážejí Židy do plynových komor. V Terezíně jim ale bylo řečeno, že o této záležitosti mají mlčet. Lederer poté chtěl informovat Mezinárodní červený kříž ve Švýcarsku, kam se podle Motla skutečně dostal, ale poté se musel vrátit zpět do protektorátu. Až do konce války působil v odboji, Pestek byl ale popraven poté, co byl chycen při pokusu dostat z Osvětimi svou židovskou přítelkyni Renée Neumannovou a její matku.
Čech se připojil i k Irgunu
„Když válka skončila, Židé museli bojovat dál,“ pokračoval Stanislav Motl ve svém vyprávění. Vznikal stát Izrael, a to na mandátním území britské Palestiny. Britové však byli proti tomu, aby Židé měli vlastní stát, pronásledovali lodě, které Židy na Blízký východ přivážely, a Židy zavírali do internačních táborů. Ty byly obehnané ostnatými dráty a podmínky v nich byly děsivé, což bylo zejména pro Židy, kteří přežili koncentrační tábory, psychicky naprosto ubíjející. O tomto Motl natočil dokumentární film, v němž popsal příběh československého Žida Jakuba Weisse, který se v Palestině připojil ke skupině Irgun. Ta s Brity vedla partyzánskou válku, přičemž nejznámější její akcí byl pumový útok na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, kde sídlilo britské mandátní velení. Jakub Weiss se podílel na jiné akci, kdy se svými spolubojovníky přepadl britskou věznici v přístavním městě Akko. Osvobodili tak 41 vězňů, šest jich ale Britové zastřelili, navíc zabili i tři bojovníky Irgunu. Dalších jedenáct včetně Weisse chytili a následně popravili. Nepomohly ani přímluvy tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka u jeho britského protějšku Ernesta Bevina či Jakubovy sestry Edith, která ze svého domova v Karlových Varech napsala prosebný dopis generálnímu tajemníkovi OSN, aby se v celé věci angažoval.
Československo dodalo Izraeli zbraně
Britové se v Palestině ale nemohli udržet věčně, což nakonec vyústilo ve vznik Státu Izrael. Ten byl vyhlášen 14. května 1948, den poté jej napadlo pět arabských zemí s cílem jej zničit.
„Nebýt Československa, Stát Izrael by neexistoval,“ shodli se Stanislav Motl, Martin Korčok i Naftali Ďuro Fürst. Československo jako jediná země na světě totiž do Izraele dodala zbraně, a to i přes zbrojní embargo, které bylo na tento stát uvaleno. Díky zbraním včetně letadel nakonec Izraelci zatlačili Araby zpět za hranice – přičemž jim k tomu pomohl i výcvik, který mnozí židovští vojáci a piloti absolvovali v Československu.
Autor: Milan Krčmář
Publikoval: -mk-
