„Přeji vám, abyste nikdy neměli raněnou duši, protože s tou budete žít až do konce života.“

Toto přání dnes vyslovila před zcela zaplněnou třebíčskou Zadní synagogou paní Marta Neužilová. Jedno z „ukrývaných dětí“. Proč ukrývaných? Jako dcera ze smíšeného manželství, kde tatínek byl křesťan (zemřel ještě před začátkem války) a maminka Židovka, měla to štěstí, že nemusela jít hned zkraje války do transportu. Stejně jako její sourozenci – a také stejně jako její maminka. Ta se totiž rozhodla těm, kteří tolik štěstí neměli, pomáhat.

Rodina bydlela nedaleko Terezína, takže její členové vídali transporty vězňů z bohušovického nádraží do koncentračního tábora v Terezíně. Maminka pokaždé vyběhla a vězňům dávala napít či najíst, a hlavně od nich získávala kontakty na jejich příbuzné. Později našla i jiné možnosti, jak se s vězni spojit – a do této činnosti zapojila i své děti včetně paní Marty. Společně s nimi pro vězně sháněla jídlo. Jenže kvůli udání se na jejich tichý odboj přišlo a do domu vtrhlo gestapo. Paní Martě tehdy bylo deset let a podle všeho byla nejmladším vězněm gestapa vůbec. Na rozdíl do jejich maminky, která za svou ilegální činnost byla poslána do Terezína, děti byly propuštěny. Do svého domu se již ale nedostaly, a proto se ukryly u tehdy více než osmdesát let staré paní. Zde vydržely celou válku – a maminku, která živořila jen dva kilometry od nich, už spatřily pouze jednou. Bylo to tehdy, kdy kolem jejich domu prošla se skupinkou dalších vězňů, kteří mířili k vlaku jedoucímu do Osvětimi.

„Ty transporty ani nebyly transporty. Byly to černé pochodující hloučky. Lidé šli mlčky, beze slova, bezútěšně,“ vzpomínala dnes paní Neužilová, která vede spolek Ukrývané děti, v níž se lidé s podobným osudem, jaký měla ona, sdružují.

Paní Neužilovou do Třebíče doprovodil Stanislav Motl, publicista a reportér, který pomocí jedné své reportáže představil ještě další ukrývané dítě. Alfreda Ševčíka, jehož dokonce zachránil německý voják. Pan Ševčík se později dostal na východ Moravy k řádovým sestrám, které ho ukrývaly ještě s dalšími „rasově méněcennými“ dětmi.

Víc takových besed. Pak snad bude méně demagogů

Jak paní Neužilová prozradila, v Třebíči to bylo poprvé, co takto vystoupila a vyprávěla svůj životní příběh na veřejnosti. Možná je to škoda, protože tyto vzpomínky by měly být neustále opakovány, mělo by být poukazováno na to, že se vše může vrátit. Protože pro demagogy je největší hnací silou nevědomý dav. Vždycky může přijít někdo, kdo dokáže zahrát na nízké pudy hloupých jedinců a závist a nenávist povýšit na téma předvolebního boje a poté na státní ideologii. A odsud je k omezování osobní svobody a k následnému vraždění jen krůček.

Před besedou vystoupily Jana Kopečková a Gabriela Šebková z divadelního souboru Safra-Porte se svou hrou „Štetl, to je Městečko“, v níž dětské veršovánky v češtině, jidiš a hebrejštině přecházejí do velmi mrazivého vyústění. Holokaust si lze připomínat všelijak, hlavně ale, když se připomíná. Protože největší hrůza, jakou kdy lidstvo vyvolalo, se zkrátka připomínat musí.

Fotografie najdete zde.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-