Pomiňme teď více než diskutabilní „díla“ Vítězslava Nezvala, která napsal po roce 1948, vraťme se radši do meziválečných dob, kdy tento rodák z nedalekých Biskoupek a absolvent třebíčského gymnázia kraloval českému surrealismu a hlavně poetismu, jenž byl tak trochu jeho dítětem. Právě toto období by chtěl připomínat obnovený festival, jehož nultý ročník pod názvem „Sváteční víkend hudby a poezie aneb Tak trochu přípravná Nezvalova Třebíč“ uspořádala třebíčská městská knihovna právě tento víkend.

Na programu ovšem nebyla žádná Nezvalova díla – vše se točilo kolem veselých básnických skladeb a písní, tedy tak trochu v duchu Nezvalova poetismu. Sobotní večer proto patřil jazzové zpěvačce Janě Koubkové a mladým začínajícím básníkům a spisovatelům, kteří pokřtili nový almanach. K tomu všemu jim zazpívala nejen sama Koubková, ale také soubor Cantus Slunko pod vedením Heleny Noskové.

Dnešní poetické odpoledne přivedlo do Třebíče Martina Hilského, zřejmě nejznámějšího a nejlepšího překladatele děl Williama Shakespeara, a jeho kamaráda Daniela Dobiáše. Tento výborný skladatel řadu sonetů, přeložených právě Hilským, nádherně zhudebnil, což předvedl i dnes v knihovně.

Hilský s Dobiášem zcela zaplněnému hudebnímu salonku představili několik Shakespearových sonetů, přičemž Hilský publiku vždy lehce naznačil, co text vlastně sděluje a proč jej anglický dramatik asi napsal. Jednalo se o sonety o lásce a nevěře, typické pro onen shakespearovský motiv „černé dámy“, literárními vědci tolik diskutované postavy, nezapomnělo se však ani na sonet nejznámější – sonet č. 66, který je stále tak aktuální.

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,

jen nevidět, jak žebrá poctivec,

jak pýchou dme se pouhý parazit,

jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,

jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,

jak sprostota se sápe na slušnost,

jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,

jak hloupost zpupně chytrým poroučí,

jak prostá pravda je všem prostě pro smích,

jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,

jen nemuset tu tebe zanechat.

„Tento sonet, ač má stále jeden a tentýž text, oslovuje každou dobu, oslovuje každého z nás,“ vysvětlil Hilský. „Já si myslím, že tento sonet nepochybně napsal William Shakespeare. Ovšem význam tohoto sonetu nepsal Shakespeare. Píše ho doba, ve které žijeme.“

Nezbývá, než dát profesoru Hilskému za pravdu. Pro názorné příklady nemusíme chodit daleko. Vždyť i v Třebíči najdeme na vysoko postavených místech jedince, na které se zcela jistě hodí třeba třetí verš první sloky, třetí a čtvrtý verš druhé sloky a celá sloka třetí. Nicméně tím, že milujeme naši krásnou Třebíč, se ke slovu dostává i čtvrtá sloka, která nás vždy probudí a donutí nás pokračovat ve snaze něco pro naše nádherné město vykonat navzdory všem parazitům, kteří se (doufejme, že jen dočasně) dmou svou pýchou a chechtají se dobru do očí.

To a mnohé další si z knihovny odnesl snad každý návštěvník, který zavítal na nultý ročník obnoveného festivalu Nezvalova Třebíč. Těšme se tedy už nyní na první ročník – určitě bude stát za to.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-