Tentokrát v podání Stanislava Zindulky a Matěje Hádka, kteří vyprodanému Národnímu domu představili hru amerického scenáristy Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena.

Těžko říct, zda v nějaké další hře je tolik komediálních i dramatických prvků, tolik něhy a lásky, ale i smutku a nepochopení. A to vše ztvárněné pouze dvěma protagonisty a v naprosto neměnném prostředí, kdy záleží pouze na dialozích a dokonalém hereckém umění.

Zindulka s Hádkem to zvládají naprosto bez chybičky – a ačkoli je od sebe dělí téměř půl století, jsou si na jevišti ideálními partnery. V Návštěvách u pana Greena je přitom k sobě svede pouhá náhoda – poněkud frackovitý Ross Gardiner (Matěj Hádek) málem přejede starého trucovitého pana Greena, za což mu soudce nařídí, aby panu Greenovi jednou týdně pomáhal v jeho bytě. Řada drobných nedorozumění, kvůli nimž si obě naprosto diametrálně odlišné postavy zpočátku lezou na nervy, postupně začne odkrývat jednotlivé slupky jejich osobností, jejich tajemství a skrývaných tužeb. Oba jsou židé, pan Green téměř ortodoxní, Gardiner naopak naprosto vlažný k víře. Greenovo tvrdohlavé lpění na tradicích, které Gardiner již prakticky nezná, je však teprve začátkem – záhy vyjdou najevo potíže s přiznáním vlastní homosexuality u jednoho a desítky let potlačované rodinné problémy u druhého.

Rozdíl generací hlavním motorem celé hry

Obdivuhodný je zejména výkon 82letého Stanislava Zindulky, který se po jevišti pohybuje tu jednou jako opravdu nemocný stařec, tu zase křepčí, že by mu i leckterý třicátník mohl závidět, ale který ze sebe bez jediné chybičky hlavně chrlí velmi složitý text. Jeho ztvárnění starého, lakomého žida, těžce stíhaného osudem, je prostě famózní.

Jeho repliky „Má se snad vyhodit dobré jídlo?“ či „Je čas, abyste si našel hezké židovské děvče“, které k pobavení publika Gardinerovi opakuje pokaždé, kdy spolu zapředou nějaký rozhovor, svědčí o jeho komediálním nadání. Naopak jeho procítěné vypravování o krásné manželce, kterou ztratil, jeho mimika a gestikulace – to vše je vrcholným mistrovstvím dramatičnosti.

Matěj Hádek má neskutečné štěstí, že může tomuto nestorovi českého divadla stát po boku ve hře, v níž hraje jen Zindulka a on sám. Protože i on, ač o dvě generace mladší, může předvést, jak skvělý je herec, jak dobře může svého partnera na jevišti doplňovat, nahrávat mu, chytat jeho smeče.

Zkrátka a dobře, dnes jsme viděli opět něco jedinečného – naprosto excelentní ukázku hereckého umění. Děkujeme, pane Zindulko, pane Hádku a taky paní Štěpničková a paní Řídká, že jste nám připravili tak nádherný kulturní zážitek. Opravdu se nelze divit, že diváci opět aplaudovali vestoje.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-