Již stálicí třebíčského festivalu židovské kultury Šamajim je publicista Stanislav Motl, který má na svém kontě desítky knih a filmových dokumentů, v nichž přináší svědectví o hrůznosti holokaustu. V Třebíči nechyběl ani letos, kdy zde 8. srpna promítal svůj film z roku 2008 s názvem „Živý mrtvý“.

„Je to opravdu drsný film, já sám jsem jej musel připravovat s přestávkami, abych jeho sdělení vnitřně zvládl,“ řekl hned v úvodu, a zároveň dodal, že pokud by snad někdo naprosto nelidské záběry a vyprávění nebyl schopen psychicky snášet, může dotyčný samozřejmě kdykoli odejít. Upozornění bylo na místě, protože dokument se věnoval tzv. Sonderkommandům, skupinám židovských vězňů v Osvětimi, kteří měli za úkol vodit jiné Židy do plynových komor a poté je spalovat v pecích. Tito vězni byli po třech měsících této „práce“ popravováni (pokud dříve nespáchali sebevraždu z důvodu naprosté traumatizace mysli) a na jejich místo přišli jiní. Několik jich ale popravám přece jen uniklo a Motlovi se podařilo vypátrat celkem tři, kteří se dožili počátku 21. století. Jeden žil v Tel Avivu, další v Benátkách a třetí v polských Gliwicích.

A právě tento třetí, Henryk Mandelbaum, v sobě dokázal najít na samém konci svého života tolik síly, že vystoupil na kameru a přímo na místě toho nelidského pekla, v bývalém koncentračním táboře Osvětim, Stanislavu Motlovi a také celému světu ukázal, jak celá tato mašinerie fungovala.

„Ten pohled bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli“

Henryku Mandelbaumovi bylo v době, kdy byl deportován do Osvětimi, 22 let. Předtím se s rodinou snažil přežít, skrýval se, ale nakonec ho štěstí opustilo. Celá jeho rodina byla povražděna, on jediný byl pro svou sílu vybrán k práci a byl zařazen k Sonderkommandům.

V dokumentu vyprávěl, jak přijedší Židy museli vítat, vedli je do „koupelen“, kam poté byly nasypány granule Cyklonu-B.

„Lidé umírali vestoje, nikdo neležel,“ vzpomínal na chvíle, kdy zase otevřeli vrata do plynové komory, v níž byla nacpána lidská těla. „Nikomu, ani svému nejhoršímu nepříteli, bych nepřál, aby viděl, jak ti lidé vypadali. Museli mít hrozné bolesti.“

Ještě než těla nacpali po třech do rozpálených pecí, museli je prohlédnout, zda někde neskrývají nějaké cennosti, vytrhnout jim zlaté zuby a ostříhat vlasy, které byly dále zužitkovávány. Někdy pece „nestíhaly“, zplynovaných lidí bylo zkrátka příliš mnoho, a tak museli vykopat velké jámy, ve kterých mrtvé v několika vrstvách spalovali. Jak se z těl škvařil tuk, tekl do zvláštních jamek, z nichž jej členové Sonderkommanda nabírali a polévali jím těla, aby uspíšili hoření.

„A kde byl tehdy Bůh?“ zeptal se Mandelbauma Motl, který se v tuto chvíli rozplakal.

„Vydržel jsem to vyprávění dlouho, ale nakonec jsem se rozplakal i já,“ řekl Motl. „Kluk, který obsluhoval techniku a kterému bylo asi pětadvacet, to nezvládl. Musel po dvaceti minutách odejít.“

„Na Osvětim se nedá zapomenout“

O práci Sonderkommand podal podrobné svědectví ještě jeden z jeho členů, Salmen Gradowski, jenž potají sepsal zprávu, kterou poté v plechovce zakopal přímo v táboře s nadějí, že po válce snad bude objevena. Naštěstí se tak stalo, byť on sám hrůzy Osvětimi nepřežil.

Samotný Mandelbaum měl štěstí v tom, že se při likvidaci tábora – a s tím i posledních členů Sonderkommand – dokázal vmísit do tzv. pochodu smrti. I ten, navzdory jeho označení, přežil a dočkal se konce války.

„Na Osvětim se ale nedá zapomenout,“ řekl Motlovi na své zahradě plné stromů. Ty byly vlastně jeho největší přátelé, a zároveň koníček, protože si vnukl myšlenku, že každý nový strom je novým životem. On sám nedokázal celý život o činnosti Sonderkommand promluvit – teprve když cítil, že se blíží jeho čas, na neustávající Motlovy prosby kývl. Stalo se tak v jeho 86 letech, půl roku poté zemřel.

Kdyby k natáčení nedal souhlas, zmizel by poslední svědek nejhorších hrůz, které celý nacistický systém dokázal vymyslet a které připravily o život miliony lidí. Díky Stanislavu Motlovi však vznikl naprosto unikátní dokument, který sice svou syrovostí dohání diváky k slzám, ale který je varovným mementem pro příští generace.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-