Jaromír Šofr, třebíčský rodák, a zároveň dvorní kameraman nedávno zesnulého režiséra Jiřího Menzela, vzpomíná na svého dlouholetého kamaráda, s nímž natočil několik desítek filmů a prožil roky krásných chvil.

Vzpomínka č. 1

„UMŘEL NÁM PAN JIŘÍ MENZEL“

Dovolme si parafrází názvu málo známého, ale nezapomenutelného absolventského filmu Jiřího Menzela „Umřel nám pan Förster“ zahájit vzpomínání na Jiřího osobnost, a to právě obdobím jeho studentských let.

Jiřího Menzela, kterého jsem od roku 1958 znal jako cyklistu, režiséra i animátora osmimilimetrového filmu „Svět koulí“ a především doslova rozeného knihomola, žijícího ve výživném prostředí otcovy knihovny, jsem jednou jako takového vyfotografoval na skleněnou desku 18x24cm. Zmíněný „Svět koulí“ byl snímkem animovaných ping-pongových míčků v tanečním reji, v němž jediný se v mžiku povýšil na krále nasazením koruny a veselý rej přeorganizoval na vojenský pochodový dril. Po ukázce této diktatury byl král společně svržen a taneční rej se obnovil. Projevené Jiřího „sociální cítění“ vystřídala později jeho celoživotní orientace proti zneužívání demokracie.

Jiří vyrostl v nenahraditelného umělce, poněvadž byl duchovně zakotvený v nejlepších tradicích i časech svého národa, skrze jeho klasickou literaturu a ta byla starší než on, ale měla své pokračování dílem, jak někdy řekl,  „strejdy“  Bohumila Hrabala.  Jiří Menzel jako vzácný originál nahraditelný není, ale naděje na jeho pokračování v „kopiích“ nemusí být utopií vzhledem k poselství a společenské působnosti jeho díla. Jednoduché je shrnutí jeho vlastností, odhlédneme-li od běžného hodnocení tvorby. Těmito vlastnostmi jsou upřímnost a odvaha.  Poznal jsem jeho až hazardní chování v podmínkách vojenské základní služby. Poznal jsem jeho chování a vystupování tváří v tvář nebezpečným a mocným vládcům barrandovského filmového studia s mocí pověřovat režiséry natáčením při nástupu „normalizace“. Zejména konflikt se soudruhem Tomanem. Znám jeho odmítnutí nabízeného akciového podílu tohoto studia při jeho divoké privatizaci s tím, že s podobnou „levárnou“ nechce nic mít. Jiří byl opakem mocného plebejce a přežil. V jeho povaze bylo nebát se mocných. Kolik je takových?

Moje vzpomínky na Jiřího Menzela neztrácejí živost a barvitost potěšení z mnohdy úmorné práce, ale nechci brát čtenářům představu, že to bývala také v našem případě zábava i sranda, která přiváděla na svět mimo natočených kilometrů i nesmrtelné profesionální vtípky, glosy a rčení.

Už je to pryč, Jiří, nashledanou.                                        Kameraman Jaromír Šofr

Vzpomínka č. 2

JIŘÍ MENZEL VE VZPOMÍNCE KAMERAMANA

Nedávno ukončený život tvůrčího člověka, režiséra, herce i publicisty, umělce Jiřího Menzela vytvořil a šíří poselství. V prvé řadě dílem, ale neméně významně i názory a postoji a ty vedou ke skutkům doplňujícím význam díla.

Některá poselství nejsou následovatelná, ta nezávisejí na rozumu a vůli – jde o citovost a vnímavost, jež jsou sestrami talentu a posedlosti. Jiná šířená poselství následovatelná jsou. Nelze nevidět, jak v případě Jiřího Menzela se krédo a poselství následovatelné stoprocentně kryje s oním masarykovským: nebát se a nekrást. Tuto zásadní dvojici vlastností Jiří Menzel doplnil další mravní přirozeností své osoby – totiž nelhat – neohýbat pravdu pro účel prospěchu. To vše je statečnost jen nejsilnějších, jako věčná protiváha plebejství a je to poselství a hodnota následovatelná. Zažil mnoho neprůchodností oprávněných a pozitivních úsilí. Jedním z nich, kterému vahou své osobnosti sloužil, byla kvalitní a certifikovaná metoda digitálního restaurování filmů známá jako DRA (Digitálně Restaurovaný Autorizát), ke které měl i v jejím technickém principu nejblíže ze všech režisérů – již pro naše přátelství. Metoda byla diverzními smlouvami vykrádána a nikdy ji ani při několika dokonale zrestaurovaných Menzelových filmech neuváděly pravdivě závěrečné titulky. To nás, kolektiv vysokoškolských pedagogů a tvůrců této metody, nepřestalo přesvědčovat, že lobbismu a metodám totalitním není konec. Podpisy na žádostech adresovaných ministrům kultury i podpisy právně nenapadnutelných plných mocí v zájmu uchování kvality digitálních rozmnoženin, delegovaných na moji osobu – to byl Jiří Menzel.  

Jiří žil ve společnosti, ve které rostla, nikoliv nepodporována, obecně lidská  spokojenost s růstem majetku.  Jiří nebyl zdaleka nikdy chudý, ale týralo ho to, v co se vyvinula společnost po převratu, jemuž se dodnes eufemisticky říká sametová revoluce. Měl odvahu znelíbit se mocným. Tuto jeho vlastnost znám, poněvadž pamatuji jeho skutky a postoje v nebezpečné době takzvané „normalizace“, která osudově dolehla na obec umělců, filmaře nevyjímaje. Chlebodárce barrandovského studia, hlavního dramaturga, dokázal ignorovat nepodáním ruky i parodicky připomínat ve svých filmech. Jeho největší opovržení směřovalo celoživotně k filmové kritice. Posmrtně zazněla ozvěna jistého teoretika a publicisty, jenž připomenul nevalné režisérovy konce dílem „Donšajni“, které neviděl, ale podle ohlasu kritiky usoudil, že to za moc nestálo, ale že dopřejme i velkým tvůrcům únavu věkem. Shovívavá ohleduplnost zůstává v pozadí za milosrdenstvím smrti režiséra, který to nemusil tentokrát slyšet, ale který to znal, poněvadž mu jaksi v celém průběhu života nebyly schopnosti odpouštěny.

Moje vzpomínky na Jiřího Menzela neztrácejí živost a barvitost potěšení z mnohdy úmorné práce. Nechci brát čtenářům i divákům představu, že to také v našem případě bývala zábava i sranda, která přiváděla na svět mimo natočených kilometrů i nesmrtelné profesionální vtípky, glosy a rčení.

Už je to pryč, Jiří, na shledanou.                                  Kameraman Jaromír Šofr

Autor: Milan Krčmář s využitím textů Jaromíra Šofra

Publikoval: -mk-