Třebíčská knihkupectví začala počátkem prosince prodávat útlou knížečku „Neskláněj nikdy šíji před cizím, národu jen a pravdě služ“. Její autor Tomáš Rohovský ji však i přesto napěchoval fakty a poznatky o dosud téměř neznámém případu, jehož aktéry byla v roce 1948 trojice mladých lidí z Třebíče. Vlasta Málková, Miloš Wasserbauer a Vladimír Neradil zde tehdy, jen několik málo měsíců po únorovém puči, šířili protikomunistické letáky. Dodnes se neví, jak tehdejší vyšetřovatelé na trojici vlastně přišli. Ve spisech se to nepíše – a dokonce do těchto spisů není žádný z doličných letáků přiložen. Nabízí se tedy úkol pro všechny Třebíčáky – máte-li doma některý z nich třeba po svých rodičích či prarodičích, zapůjčte jej autorovi publikace k nahlédnutí. Do složité třebíčské historické mozaiky tak přispějete dalším kamínkem.

O čem kniha vlastně vypráví?

Popisuje jeden z prvních politických procesů po tzv. Vítězném únoru, což je řečeno i v podtitulu knihy. Pokud to zkonkretizujeme, jedná se o příběh trojice mladých lidí z Třebíče, kteří v roce 1948 měli tisknout a šířit po Třebíči a okolí letáky s protirežimními texty. Každý byl nadepsaný nějakým heslem, přičemž jedno z těchto hesel jsem použil i na titul knihy.

Jak jste na tento námět přišel?

Mne politické procesy první poloviny 50. let zajímají. Na základě toho jsem se začal zabývat tzv. druhým babickým procesem, který se konal v listopadu 1951 v bývalém třebíčském kině Moravia. Pátral jsem po pamětnících tohoto procesu a našel jsem i paní Zdeňku Pavlíkovou, za svobodna Rejlovou, jejíž maminka a sestřenice byly v tomto procesu odsouzeny. Paní Pavlíková má na svůj věk vynikající paměť a o procesu mi vyprávěla opravdu hodně zajímavých věcí. V souvislosti s tím se zmínila i o své bývalé sousedce, paní Vlastě Málkové, která byla v jiném procesu odsouzena za šíření letáků. A řekla, že to bylo v roce 1948. Já v té chvíli zbystřil a řekl jsem si: „To je pro mě úplně něco nového. Něco, o čem Třebíčáci nemají ani potuchy.“

Takže jste začal pátrat po archivech…

…a začal jsem hledat pamětníky a pozůstalé. Šel měsíc za měsícem – a kniha byla na světě.

Kolik zabralo sbírání materiálů zabralo času?

Těžko se to počítá, protože jsem práci občas přerušil. Ale dejme tomu rok.

Jezdil jste hodně po archivech?

To ani ne. V archivech to funguje tak, že si necháte předložit materiály, které potřebujete, a z těch máte možnost si pořizovat poznámky, případně fotografie. Na podrobné studium pak máte čas doma. Informace o případu Málková a spol. jsem získal z Archivu bezpečnostních složek v Brně-Kanicích, z Moravského zemského archivu v Brně a z třebíčského archivu Na Potoce, kde jsem našel několik článků z tisku, které o procesu pojednávaly.

Jak v roce 1948 probíhalo zatčení paní Málkové a pánů Wasserbauera a Neradila, kteří letáky po Třebíči šířili?

Oni je šířili od poloviny roku, zatčeni byli v říjnu. Nejdříve zatkli paní Málkovou a pana Wasserbauera, o den později i pana Neradila, který studoval v Brně.

Jak se o nich tehdejší Bezpečnost dozvěděla?

To jsem nikde v archivních zdrojích nenašel. Opravdu nikde. Nutno tedy říct, že v oněch archivních zdrojích, které jsem měl možnost studovat, není úplně všechno. Jsou tam třeba popsány ty letáky, kterých bylo sedm druhů a celkově se jich vytisklo asi tisíc – ale nikde, opravdu nikde jsem nenašel byť jen jeden jediný leták přiložený ke spisu. Měl jsem v ruce soudní spis, vyšetřovací spis i operativní podsvazek – a nikde to tam nebylo. Nikde nebylo ani psáno, jak na ně bezpečnostní složky přišly. Ale podobně to platí i u případu Babice… V těchto spisech také není příliš mnoho indicií, jak se přišlo na kterou osobu.

Býval takový nedostatek důkazů běžný?

Je otázka, zda se to stalo kvůli skartaci, anebo tím, že postupy tehdejších složek byly jiné než dnes. Tehdejší StB stačilo, že si přiznání vynutila mlácením, a splnila úkol strany. Proč se zdržovat nějakou expertizou, měla spoustu dalších nových úkolů.

Nicméně co se týče oněch letáků, ty zcela určitě existovaly, nebyly vymyšlené. Z té zhruba tisícovky vyrobených letáků jich tehdejší bezpečnostní složky zadržely necelou polovinu. Spousta jich tedy zůstala mezi lidmi. Osobně si myslím, že by se mohl nějaký najít v některé z třebíčských domácností. Má-li tedy někdo ze čtenářů jeden z těchto letáků doma, ať se mi určitě ozve na e-mail rohovskyt@email.cz – moc by tím přispěl k dalšímu pátrání v tomto případu.

Celkově je to hodně zvláštní třeba v tom, že sice byly zabaveny dva psací stroje, na kterých se měly psát originály letáků, ale tyto stroje nikdy nebyly podrobeny expertize. Přitom každý stroj píše trochu jinak, je originál, a funguje jako důkazní materiál.

Letáky prý byly tehdy vyhazovány i z vlaku mezi Třebíčí a Borovinou.

Podle vyšetřovacího spisu to udělala paní Málková. Stála na plošině jednoho vlaku a během jízdy je rozhazovala. To vyplynulo z výslechů, které si ale vyšetřovatelé vynutili mučením a bitím, což později v 60. létech zaznělo i v odvolacích řízeních.

Podle vaší publikace se k tomu ale paní Málková nikdy nepřiznala ani doma.

Ona tu svou činnost vždy popírala. Říkala: „Ano, byly tady letáky, ale my jsme je nešířili.“ Jsou tedy jasná tři hlavní fakta – letáky existovaly, byly šířeny a ta trojice byla odsouzena za jejich šíření, ať už to udělala, či nikoli. Přiznání obviněných bylo vynuceno násilím. Z vyšetřovacího spisu dokonce vyplývá, že se uvažovalo o propuštění Málkové a spol., protože proti nim vyšetřovatelé opravdu nic neměli.

Letáky se našly na různých místech v Třebíči, a to i na ulici, kde paní Málková bydlela. Tam je posbírala jedna sousedka, která je pak přinesla „orgánům“. Jeden leták prý našla i maminka paní Málkové, ta jej ale údajně spálila. Později se letáky našly taky v okolních vesnicích, což byla práce Miloše Wasserbauera, který si na motorce udělal vyjížďku. Ve dvou případech mu je pomáhal šířit i Vladimír Neradil.

Jaké tehdy dostali tresty?

Vlasta Málková s Milošem Wasserbauerem pět let těžkého žaláře. Vladimír Neradil „pouze“ osmnáct měsíců. Za hlavní výrobce a distributory byli označeni Málková s Wasserbauerem, Neradil byl odsouzen za to, že jim pomáhal.

Miloš Wasserbauer pak pracoval v uranových dolech u Jáchymova.

On byl dokonce jeden z prvních, kteří se tam dostali. Předtím fungovaly tábory nucených prací, do kterých se člověk dostal víceméně na převýchovu. Jeden byl i v nedalekých Uherčicích na tamním zámku, kde byly umístěny dámy z bývalých vykřičených domů. Od roku 1949 však kvůli nedostatku lidských zdrojů začaly pro odsouzené vznikat trestanecké pracovní tábory, kam byli jako první umísťováni vězni z plzeňské věznice na Borech, kteří zde v nelidských podmínkách pracovali v uranových dolech. Miloš Wasserbauer byl tedy jeden z prvních, kteří tam byli nuceni získávat uran pro potřeby Sovětského svazu.

Připravujete nějakou další publikaci?

Pořád mám rozpracovaný druhý babický proces. Archivy mám vytěžené, ale ještě nezpracované. Ale na Virtuálním muzeu města Třebíče byla nedávno zmínka o faráři Františku Prátovi, který měl pomáhat uprchlému jezuitovi Janu Krajcarovi. K tomu už jsem nějaké poznámky měl a nyní se to chystám zpracovat. Příběh je to velmi zajímavý. Jezuita Jan Krajcar uprchl z internačního tábora v Bohosudově a v Třebíči se skrýval na třech místech. Pomoc mu poskytoval farář František Prát. Z Třebíče se přesunul do ženského kláštera v Rajhradě u Brna, kde mu přístřeší poskytla matka Marta Vintrová. Krajcar nebyl jediný, komu takhle pomohla, později za to byla odsouzená. Z Rajhradu pak Krajcar uprchl přes hranice až do Itálie, kde se později v Římě stal profesorem. Je to zajímavý příběh, třeba i z toho důvodu, že za 2. světové války byl Krajcar příslušníkem našeho zahraničního vojska v Anglii, kde působil jako zdravotník. Mimoto v Československu učil i ruštinu, a když se stal profesorem, tak vyučoval církevní dějiny na teologické fakultě a Východním ústavě. Takže už se na odhalování jeho osudů těším.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-