„Říkalo se mu ‚Beton‘. To byla přezdívka Jana Syrového jednak kvůli jeho profesi, jednak kvůli tomu, že jeho průzkumné akce byly vždycky ‚nabeton‘, tedy na jistotu. Vždy dokázal své vojáky přivést nazpět,“ uvedl historik Jaroslav Rokoský ve včerejším díle dokumentárního seriálu Generálové, který byl věnován generálům Janu Syrovému a Ludvíku Krejčímu. Rokoský těmito větami popsal počátky Syrového legionářské kariéry, dokument však vylíčil celý jeho profesní život.

Právě podrobný vhled do života třebíčského rodáka Jana Syrového, velitele čs. legií v Rusku a později náčelníka generálního štábu už samostatného Československa, je svým způsobem průlomový. Podobný dokument o Syrovém totiž zřejmě ještě natočen nebyl – přičemž tento plně vysvětluje různé polopravdy, které vznikly v souvislosti se Syrového osudy na sklonku první republiky, během republiky druhé, okupace, v poválečné době a během komunistické diktatury. Pravda, vyprávění to bylo velmi smutné, protože naplno ukázalo, jak i velkého a hrdého člověka dokážou semlít kola dějin.

Lidi mají rádi legendy

Legionářský hrdina Jan Syrový byl mezi obyvateli masarykovského Československa nesmírně populární, což umocňovala páska přes nevidoucí oko, jímž připomínal Jana Žižku. Syrového však tato oblíbenost spíše tížila, s čímž se svěřil i prezidentu Masarykovi, který na to prý opáčil: „Tož, Jendo, nechej to tak. Lidi mají rádi legendy.“

A Syrový to opravdu nechal být – jako voják byl připraven splnit každý rozkaz od svých velitelů, tedy i od prezidenta. Stejně jako byl připraven splnit rozkaz o necelé dvě desítky let později, kdy byla jmenována vlády „národní obrany“, v níž lidé viděli naději, že se země se zbraní v ruce postaví německé hrozbě. Do jejího čela byl delegován právě Syrový.

„Tuto funkci jsem odmítal,“ vzpomínal později. „Tvrdil jsem, že jsem voják, nikoli politik. Potřebovali v čele vlády muže v uniformě. Snad pro uklidnění veřejnosti.“

Na vzpomínky generála Jana Syrového si dobře pamatuje jeho synovec, taktéž Jan Syrový.

„Sám povídal, že neměl schopnosti se do tohoto zapojit. Padl do toho ze dne na den,“ uvedl Jan Syrový ml.

„Vzal to jako rozkaz od prezidenta Beneše a vládní garnitury,“ vysvětlil historik Rokoský. „Tak jako byl vždy loajální, tak byl loajální i teď.“

V okamžiku, kdy si Němci vynutili mnichovský diktát a bylo jasné, že by se neválčilo pouze proti Německu, které v té době již pohltilo i Rakousko, ale také proti Maďarsku a Polsku, což bylo naprosto nereálné, musela československá vláda přijmout situaci v plném rozsahu. Janu Syrovému, coby předsedovi vlády, připadl ten nejhorší úkol – vystoupit v rozhlase a seznámit veřejnost s tím, že naši vojáci opustí pracně budovaná opevnění.

Osudná fotografie

Za druhé republiky vznikla vláda Rudolfa Berana, v níž Syrový zastával post ministra národní obrany. Jenže druhá republika netrvala dlouho – 15. března 1939 obsadili Němci okleštěné české země, den předtím Slovensko vyhlásilo samostatnost a Maďaři zabrali Podkarpatskou Rus.

„Generál Syrový byl bezprostředně po nacistické okupaci pozván na Hrad, kde se sešla vláda,“ řekl historik Rokoský. „Tam se dva důstojníci Wehrmachtu politiků zeptali, který z nich je Syrový. Ten se přihlásil a oni ho odvedli do jednoho křídla Hradu, kde mu řekli, ať si sedne v předpokoji. Syrový nevěděl, kam jde. Za chvíli se otevřely dveře, vyšel z nich státní prezident Hácha a Syrový byl vyzván, aby vstoupil do místnosti. Když Syrový do místnosti vstoupil, u okna stál Hitler. Otočil se a šel k Syrovému. V okamžiku, kdy se potkali, podali si ruce. Hitler Syrovému řekl, že to, co se stalo, se stát muselo, že to jednou jako frontový voják pochopí a že nemusí mít obavy. Že se českému národu pod německým patronátem povede dobře. Syrový neřekl ani slovo, otočil se a odešel. Druhý den ta fotografie (z popsaného setkání) byla ve všech novinách, byla nesmírně působivá, a byly u ní titulky ‚Setkání starých frontových bojovníků‘. Syrovému to vyneslo kritiku společnosti a kritiku legionářů, kteří mu tento čin nemohli odpustit. Byla to ukázka toho, jak se dělá moderní propaganda.“

Úcta „bratrů“ i u soudu

Generál Syrový byl poté i s manželkou „odklizen“ do jejich dobřichovické vily, kde byl po celou dobu hlídán Němci i kolaborantským domovníkem.

„Aktivně se do odboje nezapojil, protože na ulici by ho poznalo i malé dítě. Ale ještě předtím, než odešel z veřejného života, tak fondy, které patřily legionářům, dal na potřeby odboje. Byly to milionové částky,“ uvedl Rokoský, kterého doplnil jeho kolega, historik Karel Straka: „Tyto finanční prostředky byly využity ve prospěch rodin, jejichž členové byli za odbojovou činnost zatčeni, anebo byly využity ve prospěch rodin, jejichž členové se dostali do zahraničí a sloužili v zahraniční československé armádě.“

Když v Praze vypuklo květnové povstání, generál Syrový se šel přihlásit jako dobrovolník, byl ale zdvořile odmítnut velitelem povstání generálem Karlem Kutlvašrem. Ještě v květnu 1945 byl zatčen a uvězněn v pankrácké věznici. Zde strávil půldruhého roku ve vazbě a v lednu 1947 začal se Syrovým a Beranem soudní proces, kde obžalobu vedl národní prokurátor František Grospič, jehož náměstkem byl Josef Urválek. Už z tohoto je patrné, že přelíčení rozhodně nemohlo být nestranné.

„Grospič se snažil Syrového vylíčit jako zrádce národa. Jako naprosto neschopného generála bez iniciativy a bez cti. To ovšem nebyla pravda,“ doplnil Rokoský. „Když přicházeli vojáci svědčit při tomto procesu, tak při příchodu i při odchodu se Syrovému vždy uklonili. Tím mu dali najevo svoji úctu a také ho oslovovali ‚bratře generále‘. To se ovšem nikdy v tisku neobjevilo. V médiích byl líčen jako zrádce národa, o jehož odsouzení, stejně tak jako o odsouzení Berana, není nejmenších pochyb.“

To se splnilo vynesením rozsudku, kdy si Syrový vyslechl verdikt dvaceti let těžkého žaláře, navíc každého půlroku zostřeného půstem. Komunisté sice pro Syrového žádali trest smrti, nakonec ale neuspěli a Syrový nastoupil do vězení ve slovenském Leopoldově.

„Leopoldovská věznice byla na počátku 50. let patrně nejhorším vězením v komunistickém Československu. Byli tam vězněni skuteční zrádci a kolaboranti, byli tam ovšem vězněni i prvorepublikoví demokraté, univerzitní profesoři a kněží. Do jisté míry elita českého a slovenského národa,“ vysvětlil Rokoský.

„Moje první vzpomínka na strejdu byla ta, že jsem ho navštívil v kriminále v Leopoldově se svým otcem,“ uvedl Jan Syrový mladší, který následující věty říkal velmi třesoucím se hlasem: „Když jsme tam přijeli poprvé, vůbec nás k němu nepustili, i když vše bylo domluvené, že s ním budeme moct mluvit. Když jsme tam přijeli podruhé, první den nás k němu nepustili taky. Nevěděli jsme, o co jde – bylo nám to divné, ale mysleli jsme si, že je to takto normální. Pak ale, když nás k němu pustili druhý den, viděli jsme, jak je celý oteklý a zbitý.“

Noční hlídač v Maroldově panoramatu

Generál Syrový byl propuštěn při velké amnestii v květnu 1960, neměl ale nárok na důchod, a proto v 72 letech musel nastoupit do práce coby noční hlídač Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan. Při procházkách Prahou ho však lidé uctivě zdravili.

„Bylo vidět, že se k němu lidé velice rádi hlásili,“ vzpomínal Jan Syrový mladší. „Toho jsme byli svědky, když jsme za ním jezdili. U nich to byl čestný člověk a on opravdu čestným byl. Byl to zkrátka voják.“

O to smutnější je, že se Jan Syrový zatím nedočkal rehabilitace. Jistou satisfakcí by také mohlo být opětovné přejmenování Ruské ulice v Třebíči na ulici Jana Syrového – tak, jak se jmenovala v roce 1938. Syrový zde trávil hodně času, jezdil sem často za svými rodiči, kteří v této ulici žili.

V dokumentu to nezaznělo, ale třebíčští pamětníci dodnes vzpomínají na rok 1968, kdy do Třebíče zavítal (zřejmě) naposled. Městem tehdy kráčel starý pán, jenž by byl zcela nenápadný, kdyby nebylo jedné věci. Pásky přes oko. Pásky vojevůdce a čestného člověka, jenž měl tu smůlu, že musel plnit i rozkazy, které byly potupné.

Dokument lze zhlédnout na webu ČT zde.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-