Bylo to v neděli 6. září 1931. V Třebíči se na místě dnešní průmyslové čtvrti nad Lorenzovými sady konal letecký den, na který přiletěly čtyři letouny Moravského aeroklubu Brno, aby Třebíčanům jejich piloti představili své umění. Vše probíhalo skvěle – pan starosta Vaněk akci zahájil tak, že se v jednom z letounů proletěl, aby návštěvníkům dokázal, že letectví je bezpečné, a mohou si proto bez obav koupit vyhlídkový let, pak nechyběly ukázky leteckých soubojů, parašutismu a další zajímavosti. Vše mělo vygradovat leteckou akrobacií, kterou předvedl jeden z nejzkušenějších pilotů té doby – šestadvacetiletý Václav Peřina. Bohužel, Peřina už nikdy nepřistál. Roztříštil se na druhé straně Lorenzových sadů a nalezl smrt v plamenech svého Aera A-18.

To vše si připomněli Třebíčané dnešním pietním aktem, který se konal právě Lorenzových sadech a který zorganizoval Spolek historie letectví Třebíč.

„Jednou z věcí, které se věnujeme již řadu let, jsou právě okolnosti smrti pilota Václava Peřiny a historie mohyly, která toto tragické úmrtí připomíná,“ vysvětlil člen spolku Jaroslav Bašta. „Pro pietní shromáždění jsme zvolili dnešní den, protože tehdy se ta tragédie také stala v neděli.“

Kdo vlastně byl Václav Peřina?

Václav Peřina se narodil u Jičína v obci Milíčeves v roce 1905. Když Ministerstvo národní obrany v roce 1925 rozhodlo o tom, že je potřeba nabírat mladé piloty, Peřina se přihlásil k leteckému výcviku. Po náročných zkouškách nastoupil do prostějovského leteckého učiliště, kde se nejprve školil na dvoumístné stroje, později se dostal k tzv. stíhačce.

„To byla škola pro jednomístná letadla,“ uvedl badatel Zdeněk Prukner, který byl dalším z iniciátorů dnešního pietního setkání. „Peřina se pak přesunul do Chebu, kde se věnoval výcviku letecké akrobacie, a po tomto výcviku působil jako letecký instruktor.“

Když mu vypršel závazek u armády, smlouva mu již nebyla prodloužena, a proto odešel do civilu. Tehdy nastoupil coby dělník v brněnské Zbrojovce, ale zároveň se zapojil do činnosti Moravského aeroklubu v Brně.

„Tam létal nejen jako letecký instruktor, ale vystupoval i na leteckých dnech. Už rok před osudnou havárií v Třebíči byl v Brně letecký den, kde létal na stroji Šmolík Letov Š-20. Tehdy se mu přihodila nehoda, kterou vyřešil nouzovým přistáním, byť to byla těžká havárie,“ vzpomněl Prukner. „Nikoho při ní nezranil, ačkoli na tomto leteckém dnu bylo stejně jako později v Třebíči obrovské množství lidí. O této nehodě psal i dobový tisk.“

Václav Peřina pocházel z generace pilotů, kteří byli v době 2. světové války slavnými účastníky odboje. Byl stejný ročník jako Stanislav Huňáček, bombardovací pilot z Třebíče, přímo v letecké škole se učil třeba s Janem Šerhantem, Baťovým pilotem, který s obuvnickým králem v roce 1937 podnikl cestu kolem světa v letounu Lockheed L-10 Electra a za druhé světové války létal v RAF (o něm se lze dozvědět více na výstavě, kterou právě pořádá Ekotechnické centrum Alternátor Třebíč).

Letecký den pořádali hasiči

Letecký den v Třebíči uspořádala místní hasičská jednota, která si na něj pozvala aeroklub z Brna. Ten nabízel celý letecký program, přičemž přislíbil poslat do Třebíče čtyři letouny.

„Třebíčští hasiči se toho chopili s podporou města,“ uvedl Jaroslav Bašta. „Tím, kdo zde letecký den zahájil, byl starosta Josef Vaněk, který se s jedním z pilotů proletěl nad diváky, čímž bylo odměněno město za finanční příspěvek a lidé si zároveň uvědomili, že letectví není tak nebezpečné. A protože letecké dny končily vyhlídkovými lety, byl to impuls i pro běžné občany, aby si vyhlídkový let zaplatili.“

Zajímavé bylo, že v Třebíči předváděli i ukázku parašutismu – ale nikoli se živým výsadkářem.

„Tehdy to byla novinka a organizátoři se ještě báli tyto ukázky předvádět se živým účinkujícím. V Třebíči proto z letadla vyhodili jenom figurínu, která se na padáku snesla bezpečně k zemi,“ objasnil Bašta.

Peřinův letoun byl asi prokletý

Zlatým hřebem programu byla na leteckých dnech akrobatická evoluce. Ta se předváděla na stíhačkách, v třebíčském případě Peřinově Avii A-18.

„Ta ještě donedávna létala ve vojenském letectvu. Shodou okolností se jednalo o poslední letoun tohoto typu, který byl ještě letuschopný. Celkem jich totiž bylo vyrobeno jen dvacet a zajímavé na tomto konkrétním Peřinově stroji je, že měl poměrně slavnou historii,“ sdělil Bašta. „Zúčastnil se několika letových závodů, na kontě měl několik výškových rekordů a zkoušely se na něm různé motory. Navíc se nám podařilo zjistit, že Peřina nebyl jediný člověk, který se na tomto letadle zabil.“

Ihned poté, co letoun sjel z výrobní linky a procházel zalétávacími zkouškami, na něm totiž havaroval vojenský pilot Bohumil Kolín.

„Utrpěl těžká zranění, na jejichž následky poté zemřel,“ vysvětlil Bašta s tím, že letoun se ale podařilo opravit a znovu zařadit do provozu. „Následně pokračovalo ve své kariéře, až do leteckého dnu v Třebíči, kde zabilo dalšího člověka.“

Je pravda, že Aero A-18 nebyl letoun snadný na ovládání. Jako stíhačka byl vynikající, daly se s ním dělat psí kusy, pilot ale musel neustále hlídat výšku a směr.

„Tohle letadlo bylo konstruováno tak, aby bylo rychlé a schopné provádět co nejprudší obraty,“ vysvětlil Bašta. „To vše na úkor stability letu. Nerado letělo rovně. Piloti na něm nelétali rádi, museli si pořád dávat pozor, aby jim nedělalo nějaké kulišárny.“

Foukal příliš silný vítr

Na tzv. Krškově poli, kde je dnes průmyslová čtvrť, se 6. září 1931 shromáždily přes tři tisíce diváků. Další diváci, kteří nechtěli platit, si našli místa na druhé straně Lorenzových sadů. Díky tomu, že jejich stráně ještě nebyly zalesněné, odtud také velice dobře viděli veškerou produkci.

„Václav Peřina byl svou akrobatickou sestavou známý, vystupoval s ní na mnoha leteckých dnech. Z dobových novinových článků jsme zjistili, že se mu povedla i zde v Třebíči. Když ji ukončil, proletěl nad diváky od Třebíče směrem k Lorenzovým sadům a s letadlem provedl výkrut,“ popsal Bašta. „Nad údolím Lorenzových sadů se chtěl otočit a s letadlem přistát. Bohužel se do něj ale opřel vítr, který podle všech zpráv tehdy foukal opravdu silně – navíc nad údolím mohl vát jinak než planinou, která sloužila jako letiště. Vítr se do něj zřejmě opřel ze strany a letadlo se v zatáčce propadlo do vývrtky. Peřina se to pokusil vybrat, což se mu prý poprvé povedlo, pak se ale zase propadl. Tento propad skoro vybral, ale v té chvíli divákům zmizel za horizontem v údolí Lorenzových sadů a za chvíli se objevil mrak kouře a plameny.“

Ačkoli byl Peřina velice zkušený pilot, nedokázal situaci zvládnout. Kdyby podle vyšetřovací zprávy letěl o dvacet metrů výš, zřejmě by se mu letoun podařilo narovnat. Takto bohužel narazil do hrany svahu Lorenzových sadů.

„Kousek pod touto hranou vystupuje skalisko, do něhož Peřinovo letadlo vrazilo. Na fotografiích je patrné, že je kolem té skály doslova omotané,“ připojil Bašta. „Podle lékařské zprávy měl Václav Peřina polámané skoro všechny kosti a prasklou lebku, takže byl zřejmě mrtvý hned po dopadu, byť hodně očitých svědků později popisovalo, že ho viděli, jak se hýbe a jak v plamenech trpí.“

Hořící vrak a trable s gulášem

Bašta dále uvedl, že se k místu neštěstí seběhly stovky diváků. Někteří zde už byli, aby pozorovali letecký den zdarma, ti platící se k nim rychle připojili.

„Bohužel tak z bezprostřední blízkosti mohli bezmocně sledovat, jak Peřina ve vraku letadla hoří. Muselo to pro ně být něco strašného,“ zamyslel se Bašta. „Než stačila přijít nějaká pomoc, bylo po všem, oheň se šířil velice rychle. Letadlo bylo plné benzinu, oleje, a navíc bylo vyrobené z velké části ze dřeva a plátna.“

Vrak letadla poté hlídali hasiči a četníci, ještě týž den se na místo havárie dostavil i soudní lékař a vyšetřovací komise.

„Ta vrak prozkoumala, zda v něm není nějaká skrytá vada, nebo zda není příčinou neštěstí sabotáž. Do vyšetřovacího protokolu pak uvedla, že se havárie stala vinou povětrnostních podmínek,“ dodal Bašta. „Poté bylo tělo Václava Peřiny vyzvednuto z vraku a převezeno do třebíčské márnice, kde si ho asi za pět dní vyzvedli rodinní příslušníci. Tam měl pohřeb, dodnes je tam jeho hrob. Z příbuzných tam už asi nikdo nežije, ale obec si uvědomuje, že to byl významný rodák, takže je hrob poměrně dobře udržovaný.“

Peřinovou havárií letecký den pochopitelně skončil. Na shazování bonbonů z výšky nebo vyhlídkové lety už nedošlo.

„Našli jsme i zmínku, že pořádající hasiči měli na večer navařený guláš, čímž vznikla diskuse, zda ho mají sníst, nebo ne,“ přidal zajímavou perličku k této smutné události Bašta. „Prý ho ale nakonec snědli, byla škoda ho vyhodit.“

Zde se sluší dodat, že se letecký den konal v době velké hospodářské krize, kdy o potraviny byla nouze, a proto je takové rozhodnutí zcela opodstatněné.

Ihned po havárii se začalo uvažovat o pomníku

Už zhruba necelé dva týdny po havárii se v novinách objevila zmínka, že hasiči a městská rada se spolu s veřejností rozhodli na místě neštěstí postavit pomník.

„Jeho stavbu pravděpodobně zorganizovali Peřinovi kamarádi z brněnského aeroklubu, ale asi se na ní podíleli i místní hasiči. V půlce září 1932, tedy rok po havárii, byl pomník odhalen. A už tehdy se mu říkalo Peřinova mohyla,“ řekl Bašta. „Prý se tu zase sešly tři tisíce lidí. Pravděpodobně tedy všichni, kteří tu byli jako diváci rok předtím. Přijeli i Peřinovi příbuzní, celý brněnský aeroklub – a zase tu kroužila letadla, která k mohyle shodila věnec. Mohyla byla doslova zavalená květinami. Takhle se to opakovalo několik roků až do 2. světové války, ale hned po ní se tato tradice zase objevuje. Poté se ale vytrácela, my jsme se ale pokusili ji před pár lety zase nastartovat. Letos je to velké výročí a naším přáním je, aby se alespoň jednou za rok osud Václava Peřiny připomněl.“

Vychází sborník

Zaujaly vás tyto informace? Právě je a mnohé další obsahuje sborník Tajemství Peřinovy mohyly, který bude slavnostně pokřtěn 15. září v třebíčském knihkupectví U Trojanů.

Fotogalerii z pietního setkání najdete zde.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-