Už několikrát jsem dostal mail z Nadace ČEZ, která nejen pro zaměstnance dukovanské elektrárny pořádá nejrůznější dobrovolnické dny. Většinou se ale jednalo o akce mimo Třebíč – výjimkou však bylo pondělí 30. června, kdy se mi naskytla příležitost zúčastnit se dobrovolnické dvouhodinovky v Domově pro seniory na Koutkově ulici. Zde žijí i vozíčkáři, kteří se ven prakticky nedostanou. Jejich život je tedy velmi stereotypní a jakékoliv narušení této jednotvárnosti (byť se jedná jen o projížďku k rybníku a pak „jedno točené“) je pro ně obrovským svátkem. A můžete mi věřit, že nakonec to byl svátek i pro mě. A to takový, že příště zkusím přijít zase. 

Sraz je po třetí hodině odpolední v hale domova. Když přicházím, postává zde už několik dobrovolníků a také paní Blanka Spilková z Oblastní charity Třebíč, která s Nadací ČEZ na těchto akcích spolupracuje. Zdravíme se a paní Spilková mi sděluje podrobnosti.

„Projížďky s vozíčkáři jsou jen jednou z našich akcí, které pořádáme s dobrovolníky,“ vysvětluje mi. „Vyjíždíme takhle už od loňského května, vždycky zhruba jednou za měsíc.“

Hlavním „motorem“ dobrovolnických dnů je Jana Štefánková z Nadace ČEZ, která přichází vzápětí. S každým se vítá a s energičností sobě vlastní shání po domově vozíčkáře, které následně přiděluje každému z přítomných dobrovolníků. Na vozíčkářích je vidět, že se na projížďku těší, totéž lze říct i o dobrovolnících. Mnozí se znají už z dřívějška, značná část si i přes velké věkové rozdíly tyká a sděluje si zážitky z posledních týdnů.

Na Bělehrad!

Ujímám se pána ve věku kolem šedesátky, kterého všichni oslovují Mirečku. Mireček je bohužel prakticky zcela ochrnutý – nejenže nemůže chodit, ale má postižené i ruce a také špatně artikuluje. To mu ovšem nijak neubírá na dobré náladě. Sotva se rozjedeme, začne vykřikovat „Na Bělehrad, na Bělehrad!“ Takto po švejkovsku míříme do bufetu, kde je výjezd do zahrady.

V bufetu sedí dva pánové, kteří Mirečka hlasitě zdraví: „Tak si to užij, Mirku, a dej si pak pivo.“

Mireček jim přátelsky kyne a ke svému oblíbenému „Na Bělehrad!“ dodává ještě: „Tak nám zabili Ferdinanda!“ Když uvážíme, že je 30. června 2014 a že po celé Evropě probíhají vzpomínkové akce na osudné sarajevské výstřely před sto lety, je tato věta nesmírně aktuální. Docela by mě zajímalo, jestli Mireček i přes svůj značný handicap a trochu pomalejší myšlení sleduje zprávy, nebo zda jen třeba nedávno v televizi viděl Švejka, do něhož se nyní stylizuje.

Při výjezdu do zahrady přichází první a naštěstí i poslední kolize, když před námi znenadání zastaví vozík tlačený starostkou Rešic paní Petrou Jílkovou, kterou tak malinko popošťouchneme (za což se jí ještě jednou dodatečně omlouvám). V zahradě ale mají vozíky větší rozestupy, takže žádná další srážka nehrozí. K Týnskému rybníku se navíc musí do mírného kopečka, což není s těžkým Mirečkem zrovna snadná záležitost. Povrch je navíc písčitý, vozík se boří, takže se pohybujeme natolik šnečím tempem, že když přijíždíme na hráz, ostatní dobrovolníci už sledují kachny.

„Škoda, že ty kačeny nejsou na pekáči...“

Ty jsou velmi vítaným zpestřením této minivýpravy, vozíčkáři je nadšeně obdivují. Líbí se i Mirečkovi, ovšem z poněkud prozaičtějšího důvodu: „Škoda, že nejsou na pekáči,“ stýská si s potutelným úsměvem.

Kachny jsou očividně naučené, že když přijede taková skupinka lidí, určitě s sebou bude mít něco k snědku. Rohlíky jsme zapomněli, mně ale zůstal ještě chleba od svačiny, takže opeřenci ani tentokrát zkrátka nepřijdou. Pomalu je krmíme, což vozíčkáři komentují například takto: „Podívejte se na támhletu, ta je hrozně pomalá, vždycky jí to sežere nějaká jiná.“

Je vidět, že i taková drobnost, jako je krmení kachen, dokáže lidi, kteří jsou prakticky neustále zavřeni v domově, nesmírně potěšit.

„Je to pro ně vytržení ze stereotypu,“ vysvětluje mi později paní Spilková. „Každého podobného vybočení z rytmu a možnosti vidět něco pro ně neobvyklého si nesmírně považují.“

Co člověk, to zajímavý příběh

Po asi pěti minutách na hráz přijíždí ještě druhá část dobrovolníků, dohromady se tak za pomoci dobrovolníků do ulic vypravilo celkem osm vozíčkářů – pět mužů a tři ženy. Společně pak odjíždíme z hráze a přes Jindřichovu ulici míříme na zahrádku restaurace U Boba. Zde si každý vozíčkář většinou objednává pivo.

„Jídlo a pití předem konzultujeme se sestřičkami z domova pro seniory. Kdyby měl některý z klientů určitou dietu, samozřejmě tomu přizpůsobíme i objednávku,“ vysvětluje mi Jana Štefánková a já musím konstatovat, že tyto projížďky jsou „zmáknuté“ opravdu do nejmenších detailů tak, aby byly prakticky zcela bez rizika.

Je vidět, že na posezení u piva a popovídání si s lidmi se vozíčkáři těší asi nejvíce. Každý vypravuje, co zažil, nebo co dělal dříve, a věřte, jsou to opravdu zajímavé příběhy.

Nejstarší z přítomných je paní Aujezdská, které je už 95 let, ovšem hlavu má bystrou tak, že by jí mohl závidět leckterý dvacetiletý mladík.

„Už se moc těším na pravnoučky, až mi přijdou ukázat vysvědčení,“ říká. „Prý se jim moc povedlo.“

Zajímavý je i pán sedící hned vedle ní a jako jediný popíjející červené víno. Když před něj dáváme slané tyčinky, usměje se a povídá: „Tohle jsou tyčinky z naší pekárny, rodinný recept.“

Pán se totiž jmenuje Caha – no a Cahovo pekařství snad ani není nutné Třebíčákům představovat.

„Recept na tyhle tyčky přivezl děda z Rakouska a dědí se u nás z generace na generaci. Já jsem taky kdysi pekl, ale teď už mají pekárnu zeťáci. Mám radost, že se jim daří,“ říká popíjí vínečko a ukusuje tyčku.

Hned proti němu sedí další zajímavý pán v červené kšiltovce. Eva Fruhwirtová, která je spoluorganizátorkou těchto setkání, ho představuje jako Karla Kučeru. Synovce Rudolfa Kubiše, který byl pro změnu synovcem Jana Kubiše, Heydrichova atentátníka.

„Jo, Ruda dělal léta v Borovině, ale jak na něm za války dělali v koncentráku pokusy, byl dost špatnej,“ vzpomíná pan Kučera na svého strýce, jehož pro jeho důvěřivou povahu znala celá Třebíč.

Dvě hodiny utekly jako voda

Většina z přítomných, až na pana Cahu, má před sebou pivo – včetně Mirečka, který ovšem nemůže pohnout rukama, takže mu přítomné dobrovolnice vždy dají sklenici k ústům, aby se mohl napít. Stejně tak ukusuje i tyčinky – a je na něm vidět, že si užívá jak posezení s přáteli, tak dobré pivo, slané tyčky, a v neposlední řadě i příjemnou obsluhu dobrovolnic.

Což o to, pivo chutná, ale bohužel není moc teplo, navíc se nachyluje odpoledne, což znamená, že se v domově bude zanedlouho servírovat večeře. Po asi třičtvrtěhodinovém posezení se tedy celá naše společnost balí a míří zpátky na Koutkovu ulici. V domově ještě rozvážíme klienty do jejich pokojů, přejeme jim krásný zbytek dne a navzájem se ujišťujeme, že se zase brzy uvidíme.

Celkově tato procházka zabrala asi dvě hodiny. To je přesně takový časový úsek, který se někdy může neskutečně vléct, někdy naopak uteče jako voda. V tomto případě platilo to druhé. Ač se to nezdá, setkání s těmito lidmi, kteří neskrývali svou radost, že vidí také někoho jiného než jen známé tváře z domova, že mohou absolvovat procházku (či spíše projížďku) čítající jen několik stovek metrů a že se mohou napít obyčejného, ale pro ně tak dobrého piva, bylo nesmírně zábavné a zajímavé. A také hřejivé – tam u srdíčka.

Perfektně to vystihla Eva Fruhwirtová, která na otázku, co jí dobrovolnictví dává, odpověděla: „Není to jen skvělý pocit, že pomáháte druhým. Ale také fakt, že si při této činnosti dokonale vyčistíte hlavu. Zapomenete na všechny svoje starosti, najednou vidíte věci jinak. Zatímco jindy nás všude tlačí čas, tady na něj zapomenete a díky tomu jej můžete věnovat ostatním.“

A jak to vidíte vy? Nechtěli byste se této dobrovolnické dvouhodinovky také někdy zúčastnit? Pokud ano, zkuste se obrátit třeba na koordinátorku paní Spilkovou (tel.: 739 389 138 a 568 408 482, nebo e-mail: pomocvobcich.trebic@charita.cz).

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-