Rudá armáda tehdy zachránila už pouze několik tisíc vězňů. Pouhý zlomek z těch statisíců vězňů, většinou židů, kteří skončili v plynových komorách tohoto stroje na smrt. Osvobození Auschwitzu se stal Dnem památky obětí holokaustu. K uctění památky našich 250 třebíčských židovských spoluobčanů uspořádalo MKS Třebíč v Zadní synagoze pietní vzpomínkovou akci.

Úvodní slovo přednesl historik Radovan Zejda a součástí programu byl i kulturní program. Pietní akt byl zakončen položením květin k pamětní desce třebíčských obětí holokaustu a minutou ticha. Květiny byly poté položeny i k Stolpersteinům - kamenům zmizelých, před domy, ve kterých naši spoluobčané žili.

Tak nějak asi informují všechna média o včerejší akci. Přiznám se, že jsem včera na toto vzpomínkové odpoledne šel s určitým předstihem. Předpokládal jsem, že účast třebíčské veřejnosti bude hodna významu této události. A už vůbec jsem napředpokládal, že se kromě starosty Janaty a místostarosty Malého této vzpomínky nikdo z vedení města nezúčastní. Byl jsem naivní, přivítala mne poloprázdná synagoga. Nejsem zastáncem nějaké povinné účasti, ale ptám se, jaká je vůbec součinnost školského odboru radnice se základními školami? Připomínají se vůbec tyto události v hodinách dějepisu? Když už si čas na podobné akce nenajdou renomovaní historici ze středních škol, jakou činností se vlastně zabývá tzv. Studentský parlament? 
Město Třebíč dokázalo třebíčskou židovskou čtvrť nejen zachránit, ale dostat ji spolu s bazilikou na seznam památek UNESCO, a neustále ji i znovu oživuje. Měli bychom si ale stále uvědomovat, kdo tuto čtvrť vybudoval, že po ulicích po staletí chodili lidé a v domech po staletí žily třebíčské rodiny. Rodiny, které jednoho dne vyšly z těchto domů naposledy a už se do nich nikdy nevrátily. A byli to naši spoluobčané. Někdy přemýšlím o tom, jak by asi Třebíč vypadala, kdyby ten blázen se štětkou pod nosem neuskutečnil svůj ďábelský plán. Vedle sebe by dál v Třebíči žili Svobodové, Novákové, Černí, ale také Subakové, Adlerové, Steinové. Třebíčské rodiny by byly nejspíš čím dál více promíchány, ale život by šel poklidně dál. Toto bylo ale strašným způsobem přerváno. Mnozí si teď řeknou, no dobře, je to dávno, teď se již nic podobného nemůže stát. Vždyť i ten blázen na obrazovce s kalašnikovem v ruce, který podřezává rukojmí, je přece strašně daleko. Ani ten hladce vyholený svalovec, jenž si dělá nárok na území, kam kdysi vstoupila noha jeho soukmenovců, to přece nemyslí vážně. 
I já bych tomu rád věřil a byl bych moc rád, abychom si ty smutné události z historie lidstva mohli stále pouze jenom připomínat a naši potomci by k nim již nikdy nemuseli přiřazovat další.

Autor: Milan Krčmář st.

Publikoval: -mib-