• 
• 
• 
• 
• 
• 

Kdo byl Matyáš Žďárský? Narodil se jako Matěj Žďárský 25. února 1856 v mlýně v Kožichovicích. Ten již nestojí, na jeho místě byl postaven dům č.p. 40, kde byla roku 1993 umístěna pamětní deska připomínající tohoto kožichovického rodáka. Poté, co roku 1866 ukončil v Třebíči základní školu, absolvoval studia na jihlavské reálce a následně strávil čtyři roky na německém učitelském ústavu v Brně. V roce 1878 se odstěhoval do Vídně, kde tři roky pracoval jako tzv. prozatímní podučitel. Následovalo učitelské angažmá Elsenreithu a ve Steinu, v roce 1889 se natrvalo usadil v Marktlu na území dnešního Lilienfeldu. Žďárský hodně cestoval, věnoval se přírodě, ale i malování. Na sklonku 80. let 19. století se dočetl o lyžování, které odpradávna provozovaly severské národy. Z Norska si nechal poslat lyže, u kterých však seznal, že se kvůli tehdy používanému vázání s volnou patou, a z toho pramenící špatné ovladatelnosti, nehodí na strmé alpské svahy. V letech 1890 až 1896 proto pracoval na novém vázání, které upnulo botu podobně jako na dnešních moderních "sjezdovkách". Zároveň lyže i zkrátil, což umožnilo slalomovou jízdu. Žďárský tak vynalezl novou sjezdovou techniku, kterou popsal v listopadu 1896 v první učebnici lyžování. Ten rok také jako první na světě na lyžích překonal rychlost 100 km/h. Novou metodu pohybu po svahu nazval Alpskou (Lilienfeldskou) technikou lyžování a vstoupil tak do historie jako zakladatel alpské lyžařské školy. U toho však nezůstalo, protože 19. března 1905 na hoře Muckenkogel (dnes je mimochodem poblíž jeho vrcholu směrovka s nápisem Třebíč) nad Lilienfeldem uspořádal světově první závody ve slalomu. Sám nezávodil, protože byl v té době považován za nejlepšího lyžaře vůbec, a chtěl dát šanci ostatním. Trasu po neupraveném svahu dlouhou téměř dva kilometry absolvovalo 24 nadšenců, přičemž vítěz všech jejích 85 branek projel za asi 12 minut, během kterých šestkrát spadl. Někteří jedinci sjížděli kopec i 35 minut, závodila také jedna žena, která údajně předvedla nejlepší techniku. Matyáš Žďárský na lyžování hleděl nejen jako na sport a zábavu, ale i jako na prostředek přežití (v dalších závodech tak museli závodníci jezdit s šestikilovou zátěží, která představovala zimní výbavu pro případný nenadálý pobyt v horách) a také jako efektivní pohyb po jinak nepřístupném terénu. I z toho důvodu školil v lyžování rakousko-uherské vojáky. Kromě toho zkoumal také laviny a nebezpečí s nimi spojené. Napsal o nich několik publikací a jako specialista na ně vedl v roce 1916 záchrannou výpravu, která hledala rakousko-uherské vojáky pohřbené v jedné z nich. Při této akci ho však jiná lavina zasypala - Žďárský s neuvěřitelným štěstím přežil, byť za cenu 80 zlomenin po celém těle. Za svou statečnost byl v roce 1917 vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa, domů se však vrátil jako mrzák. Jeho invalidita jako by ho nakopla ještě k větším výkonům. Cvičil až do úmoru, čímž tělo rozpohyboval tak, že se osm let po úrazu znovu dokázal postavit na lyže. Sportoval až do stáří, ještě ve věku 80 let cvičil a své okolí udivoval svými salty při skocích do bazénku u své usedlosti. V roce 1939 se však jeho stav zhoršil natolik, že se o sebe nedokázal postarat, a tak se přestěhoval do hotelu Pittner v Sankt Pöltenu, kde 20. června 1940 zemřel. Pohřben je v hrobce u svého statku.

Lilienfeld - „Vítám vás na našem průzkumném výletu do Lilienfeldu a našim členům sděluji, že jsem jim vyřídil cestovní pojištění včetně úrazového. Z něj je možné uhradit i případný návrat pojištěncových tělesných ostatků zpět do České republiky.“

Touto glosou zahájil 21. února předseda otužileckého Klubu ledních medvědů Třebíč Zdeněk Mikoláš cestu, která vstoupí do dějin otužování, Třebíče, Kožichovic a samozřejmě i Lilienfeldu. Rakouského městečka, které je partnerem Třebíče a v němž se usadil kožichovický rodák Matyáš Žďárský. Zakladatel alpského lyžování a svérázný, tak trochu podivínský chlapík, který svým zdravým životním stylem dnešní otužilce připomíná. Ti třebíčští z Klubu ledních medvědů se rozhodli připomenout jeho památku a také blížící se výročí jeho narození a přímo v místě jeho působení se svlažit ve vodách řeky Traisen, sbírající vodu z alpských potoků a vlévající se západně od Tullnu do Dunaje.

 

Po tříhodinové cestě přijíždí autobus do Lilienfeldu nejen s Ledními medvědy, ale i se skupinou turistů z Kožichovic, které vede starostka této obce Šárka Majerová. Vítá nás zde slunečné počasí, zasněžené vršky okolních kopců a taky místostarosta Manuel Aichberger s šesti místními občany, vesměs pracovníky lilienfeldské radnice.

„Přeji vám, abyste se nenachladili,“ říká mimo jiné Aichberger ve svém projevu, což prozrazuje, že Lilienfeldští si pod pojmem otužování dosud nedokázali nic představit. Jejich znalosti tohoto koníčku zřejmě končí u faráře Kneippa a u jeho vodoléčby. Jak později vyplynulo z několika rozhovorů s místními organizátory, většina si myslela, že z Třebíče přijedou nějací Kneippovi následovníci, kteří si v Traisenu jen smočí nohy a tím celá show skončí. Což mělo za následek i poněkud tristní účast čumilů.

Tyto domněnky ovšem zcela rozmetá Zdeněk Mikoláš, který vzápětí představí otužilectví jako činnost, při níž se do vody noří celé tělo. To ve spojení s pravidelností a pokud možno i plaváním prospívá celému organismu – o nějakém nachlazení tedy nemůže být ani řeči.

Otužilci se poté jdou převléct na radnici stojící prakticky hned na nábřeží. Když se vynoří z útrob městského úřadu pouze v plavkách a pantoflích, je na místních znát údiv doprovázený nelíčeným zájmem. „Ti blázni se tam snad vážně ponoří celí,“ dá se vyčíst z tváří ctihodných lilienfeldských občanů.

Ještě chvilka pózování pro fotografy a najednou se Radek Koudela rozběhne a do ledového Traisenu skočí bombu. I když ledového... Voda je (alespoň z pohledu otužilců) teplá jako kafe – její teplota činí 4,3 °C.

„Hm, tak přesně takhle se to nemá dělat, to je pro místní špatný příklad,“ zamručí si několik Ledních medvědů pod vousy a jme se spořádaně a hezky pomalu namočit a vzápětí ponořit do vody. Ta je neuvěřitelně čistá, řeka zde má sice hloubku asi dva a půl metru, ale na jejím dně je vidět každý kamínek – a samozřejmě i velcí pstruzi, kteří na nic nečekají a než by riskovali setkání s těmi bláznivými tvory, raději se rozprchnou na všechny strany.

Naopak na nedalekém mostě se začínají srocovat lidé – takovou atrakci tu ještě neměli. Čtrnáct plavců, mezi nimi i jedna žena, jíž je tlumočnice Katka, zvolna míří k nim. Zvědavci vytahují mobily, pořizují si záběry, které pak budou doma ukazovat jako důkaz nevěřícím Tomášům, u zábradlí se zastavuje i několik cyklistů a také rodiny s dětmi, kterým tatínci ukazují ty prapodivné postavy pod sebou.

Ačkoli bylo prve řečeno, že Lední medvědi vylezou z řeky kousek od mostu, někteří z nich si čisté vody řádně užívají, otáčejí se a plavou proti proudu zpět. Jedním z těch, kteří z řeky vylezli na dohodnutém místě, je i Zdeněk Pilát.

„Tak průzračně čistou vodu doma nemáme, snad jedině někde na horách,“ neskrývá své nadšení, když se pěšky vrací na nábřeží.

Jak příchozí, tak „příplavší“ vítá na nábřeží potlesk a nadšený místostarosta, který nešetří slovy díků. Třebíčští otužilci nejenže nezklamali, ale minimálně o 1000 procent překonali veškerá očekávání.

 

Muzeum kožichovického rodáka

Plavci se jdou převléct do suchého a zahřát se teplým čajem, většina výpravy také využívá volné chvíle k prohlídce radnice, kde je řada připomínek věnovaných nejen Matyáši Žďárskému, ale také Třebíči, Kožichovicím a dalšímu partnerskému městu Lilienfeldských – japonskému městu Joetsu. I to má bezprostřední spojitost s kožichovickým rodákem, protože právě zde Žďárského žák generálmajor Theodor Adler von Lerch pořádal v letech 1911 až 1912 coby vojenský přidělenec podunajské monarchie v Japonsku kurzy lyžování zejména pro vojáky.

Žďárskému je z velké většiny věnována i chlouba Lilienfeldu – městské muzeum sídlící asi padesát metrů od radnice v bývalé věži. Město Lilienfeld zajistilo otužilcům i kožichovickým občanům vstup zdarma, takže když se všichni nahrneme dovnitř, není v malých místnostech a na úzkých chodbách k hnutí. Zdejší průvodce tedy navrhuje rozdělit výpravu na dvě skupiny. Jedna si muzeum projde i s jeho výkladem, druhá zhlédne dokument o Žďárském a jeho životě. Následně se obě skupiny prostřídají.

Malý promítácí sál pojme asi 25 lidí, kteří sledují příběh kožichovického rodáka. Úplně na konci filmu je i záznam jeho hlasu, který pořídil rakouský rozhlas v roce 1936 u příležitosti Žďárského osmdesátin, kde se jubilant vyznal k lásce k přírodě.

Prakticky celé muzeum, nepočítáme-li místnost věnovanou lilienfeldským řemeslům a okolní krajině, překypuje památkami na Žďárského a jeho žáky a následovníky. Najdeme zde lyže všech typů a staří, Žďárského kresby z cest (mezi nimi nechybí ani třebíčská věž, ta je však vytvořena jakousi vyšívací technikou), jeho črty lidských postav v podobě aktů žen i mužů, připomínky již zmíněného prvního závodu v alpském lyžování, spoustu lyžařských příruček, které napsal Žďárský, ale i takových, které vyšly po jeho smrti – a to i v češtině.

Zdeněk Mikoláš při prohlížení fotografií najednou přeruší průvodcův výklad, vyžádá si pozornost a prohlásí: „Podívejte se sem. Tady je Žďárský už jako dědek, v osmdesáti metá salta do vody. To předvedeme příště.“

Všichni přítomní se začnou smát a překladatelka Katka průvodci vysvětluje, že předseda jejich otužileckého klubu je zřejmě reinkarnací samotného Matyáše Žďárského.

 

S otužováním začali už mniši ve 13. století

Jenže Lilienfeld není jen malé městečko, kde se v 19. století usadil podivín z našeho kraje. Minulost tohoto města sahá hluboko do minulosti a je pevně spjata se zdejším cisterciáckým klášterem. Mniši se zde usídlili už ve 13. století a vybudovali obrovskou stavbu. Tak obrovskou, že zdejší klášter je největší v celém Rakousku. A mimo jiné právě zde se poprvé objevila červeno-bílo-červená vlajka, kterou moderní Rakousko používá jako svoji zástavu, a ve zdejší knihovně, která vznikla v roce 1730, najdeme 39 tisíc tisků, 119 inkunábulí a 226 ručně psaných listin. A tak není divu, že jsou Lilienfeldští na tuto svou chloubu náležitě hrdí – takže po prohlídce muzea míříme ještě do kláštera.

Zde čeká přívětivá starší paní, jejíž největší starostí je informace o našem počtu. Když si nás rozpočítá a dojde k číslu 32, zahájí výklad.

Tedy, hned zkraje je nutno říct, že zdejší mniši byli zřejmě předobrazem současných otužilců. Jejich touha po sebeodříkání a trýznění vlastního těla došla tak daleko, že klášterní okna neměla žádnou výplň. Všude tu dokonale luftovalo a zřejmě zde byla zima jako v morně.

„Tohle je ložnice,“ vysvětluje průvodkyně v jedné z rozlehlých místností. „Tahle velká zasklená okna zde byla vybourána až mnohem později. Dřív sem světlo proudilo těmito malými průzory. Ty nebyly zasklené, mniši spali pod nimi jen na prknech a troše slámy a přikryti mohli být jen tenoučkou dekou. Jak v létě, tak v zimě.“

V současné době je však většina sálů využívána ke kulturním akcím, takže jsou nepřetržitě vytápěny a je v nich příjemné teplo. Zajímavostí je krásně zdobená kašna, která stojí v jednom z výklenků chodby vedoucí kolem klášterního dvora.

„Zde byl jediný zdroj vody v celém klášteře,“ vysvětluje průvodkyně. „Kašna ale byla vybudována až později, stejně jako i výklenek kolem ní.“

 

A za rok na oslavách prvních závodů ve slalomu nashledanou

Zatímco paní vykládá, od skupiny se odděluje Zdeněk Mikoláš, kterého čeká živý vstup pro Český rozhlas o výsledcích dnešní výpravy. Počet účastníků v klášteře se tak sníží o jeden kus, bystrá průvodkyně však odchod otužileckého předsedy zaznamená a nenechá se jím vyvést z míry. Když nás opět vyprovází ven, pečlivě nás počítá a u čísla 31 se jí po tváři rozlije spokojený úsměv.

Zdeněk Mikoláš už tou dobou čeká na nábřeží s telefonem v ruce, z něhož se po chvíli začnou sypat otázky, jak domorodci reagovali na třebíčské otužilce.

Krátký rozhovor je symbolickou tečkou za dnešním skvělým dnem, který byl v podstatě nultým ročníkem „vývozu“ našich otužilců do Lilienfeldu. Ten příští, již oficiální, se uskuteční v březnu 2016, kdy Lilienfeldští budou pořádat připomínku prvních závodů ve slalomu. Žďárského duch v tomto městečku stále žije – a Klub ledních medvědů Třebíč bude příště nedílnou součástí těchto oslav, během nichž předvede nejen koupání v ledové vodě, které by si kožichovický rodák jistě také rád vyzkoušel, ale jako bonus snad také ona salta z mostu. A samozřejmě nezapomene ani na ukázku záchrany tonoucích, známou z některých akcí Medvědů, které předvádějí v Třebíči.

 

 

 

Zdeněk Mikoláš: Naše Jihlavka se s Traisenem nedá srovnat

Proč jste se vypravili předvádět koupání v ledové vodě právě do Lilienfeldu?

Jeli jsme sem hlavně proto, že svou činnost provádíme v místech, kde se Matyáš Žďárský narodil. Máme základnu na Markovce, která patří pod Kožichovice. Rozhodli jsme se tedy, že na jeho počest uplaveme určitý úsek v řece Traisen. A při návštěvě jeho muzea jsme dnes zjistili, že s vodou byl v úzkém kontaktu. U domu měl bazén, kde se až do osmdesáti let koupal, a dokonce tam skákal salta do vody.

 

Jak hodnotíte plavání v Traisenu?

Musím říct, že příjezd byl pro nás trochu rozčarováním. Čekala nás hrstka zástupců radnice, která asi nevěděla, co má od naší návštěvy očekávat. Ovšem plavání bylo velice příjemné, protože když vezmu v úvahu řeku Jihlavu, kde pravidelně vždy před Vánocemi provádíme naše ukázky, tak její čistota se s čistotou Traisenu v žádném případě nedá srovnat. Traisen je čistá průzračná řeka s obrovským množstvím ryb.

 

A jak hodnotíte návštěvu Lilienfeldu?

Bylo skvělé, že nám lilienfeldská radnice dnes zdarma umožnila navštívit Žďárského muzeum a my mohli načerpat nové poznatky o Matyáši Žďárském. Dosud jsme o něm věděli jen povrchně, kdo byl a co dělal. A teď musím říct, že asi všichni jsme z jeho života byli nadšeni. On byl hlavně lyžař, což já zase až tak moc nejsem, i když na běžky chodím. Jak jsem již řekl, nejvíc se mi líbilo to jeho koupání a způsob života. Bylo vidět, že do pozdního věku cvičil, udržoval se v kondici a nabádal k tomu své okolí. Na tu dobu to tedy musel být určitě na jednu stranu podivín, což je vždycky každý, kdo nějak vybočuje z normálu. Ale na druhou stranu je to nyní pro mnoho lidí vzor zdravého způsobu života, ke kterému my otužilci máme tak blízko.

 

Jak vidíte budoucí spolupráci s Lilienfeldem?

My jsme udělali první krok, abychom s Lilienfeldem tu spolupráci navázali. Do dnešního dne moc velká nebyla, i když zástupci Třebíče jsou s Lilienfeldskými v kontaktu a občas se navštěvují, což jsme viděli na fotografiích na radnici a v muzeu, ale zřejmě nikdo tam nepředvedl nějaké atrakce, se kterými jsme tam přijeli my. Starosta Herbert Schrittwieser, se kterým jsme naši návštěvu domlouvali, se bohužel nemohl dostavit, protože je nemocný. Ale jeho zástupce pan Aichberger, který nás přivítal, má ve své gesci kulturu, sport a další podobné aktivity. Naše plavání se mu moc líbilo, byl z něj nadšen. Slíbil nám, že nás budou čekat v březnu příštího roku na oslavy prvních závodů v alpském lyžování.

 

Co tam předvedete?

Nebude to jen koupání. Záleží na počasí, pro nás by byl ideální sníh, led a krutá zima. Ale určitě do Lilienfeldu vrátíme ta Žďárského salta. (úsměv)

 

A co záchranu tonoucích?

Tu samozřejmě taky, i když Lilienfeldští kolem sebe nemají žádné velké vodní plochy. Ale rozhodně nebude na škodu, když jim ukážeme, co dělat, když se s nimi prolomí led, nebo jak pomoct unavenému plavci a dostat ho bezpečně ke břehu.