Existencialismus a Jean Paul Sartre. Jean Paul Sartre a existencialismus. Jedno a totéž jsou prakticky zaměnitelná synonyma. Drsné, beznadějné hry francouzského dramatika a filozofa, nenávidícího plynulý řád světa, který viděl kolem sebe, dramaturgové nemají příliš v lásce, a proto je divadla téměř neuvádějí. Třebíčský amatérský soubor Ampulka však tuto rukavici zvedl a dnes představil hru Za zavřenými dveřmi (častěji uváděnou pod názvem S vyloučením veřejnosti). Těžkou, depresivní, až týrající lidské představy. Prostě typicky „sartreovskou“.

Tři lidé, tři mučitelé

Hra vypráví příběh tří lidí. I když příběh... Může mít vůbec příběh něco, co se odehrává až po naší smrti? V podivném hotelovém pokoji se sejdou dvě ženy a jeden muž, které na místě přivítá zvláštní číšník. A hned zkraje se dozvídáme, že studený hotelový pokoj není pokojem a číšník není číšníkem. Naše představy o tom, co je a co není, byť jsme to nikdy neviděli, totiž mohou být značně zkreslené – číšník je totiž ztělesněním ďábla a pokoj sám je peklo. Nejsou zde žádné plameny, žádné kotle, žádná smrdutá síra. Jen tři křesla určená třem příchozím.

Arthurovi, za života odpornému sadistickému chlapovi, který týral svou manželku tak, až potratila. Nyní zde musí poslouchat štěkot dvou žen, z nichž jedna se ho snaží svést pro svůj vlastní prospěch a ta druhá ho nenávidí jen proto, že je muž. A ke všemu velmi zbabělý muž, což si sám Arthur nechce přiznat.

Martě, lesbičce trápící všechny muže kolem sebe. A to i po smrti.

A Claudii, sebestředné, vypočítavé blondýně využívající muže k tomu, aby dostala vše, po čem touží. A to tak bezskrupulózně, že za svého života zabila své dítě, aby se její starý manžel nedozvěděl, že měla pletky s jiným.

Tahle trojice sobě navzájem postupně odkrývá své hrůzné osudy, vyprávěním svých hříchů se navzájem mučí a divák propadá beznaději – pokud před tímto není úniku, pak strávit věčnost ve společnosti dvou dalších lidí, které hned od počátku nenávidíme, je horší než jakákoli naše vize pekla.

Sartre by byl jistě spokojen

Ampuláci hru ztvárnili velmi dobře – ve smyslu syrovosti a drsnosti. Scéna je velmi strohá, ovšem věty, která na ní zaznívají, diváka bodají do srdce a nutí ho zamyslet se nad hrůzou, kterou museli ti tři vytrpět a kterou způsobili druhým.

„My tuhle hru uvedli již před pěti lety, tenkrát tam bylo ovšem víc mrtvol,“ sdělil principál Ampulky a zároveň režisér dramatu Michal Lukáč. „Nyní jsme ji přepracovali a všechno to nechali hlavně na slovech, aby si divák sám hrál s představou, co jsou ti tři vlastně zač.“

Je pravda, že tohle není inscenace, na kterou by divák šel s veselou myslí a odcházel ve stejném rozpoložení. Ovšem, je to zkrátka Sartre – a s tím je prostě nutné počítat. S drsným, naturalistickým existencialismem, těžkou beznadějí, nicotností života a nekonečným utrpením. Pokud vezmeme tedy na vědomí tato fakta, je nutné souhlasit, že Ampuláci nastudovali Za zavřenými dveřmi tak, jak by si autor této hry zřejmě představoval.

Hrají:

Arthur: Tomáš Nováček

Martha: Marta Fialová

Claudie: Niki Hurdová

Garson: Václav Bohutínský

Režie: Michal Miki Lukáč

Hudba: Tomáš Nováček

Délka představení: 45 minut

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-

Fotogalerie