Dnes je 4. prosince 2024, svátek má Barbora, zítra Jitka.
  • fotoinfo
  • Krásná duha, která se objevila dnes v podvečer na jižní straně Třebíče.
  • První poslové jara v jedné borovinské zahradě pod výpadovkou na Okříšky.
  • Dnešní západ Slunce z rozhledny na Pekelném kopci.
  • V třebíčském Fóru začala 11. února tradiční výstava Stavíme, bydlíme. Navštívit ji můžete ještě 12. února do 17 hodin.
  • Zítra to bude měsíc, co je rozhledna na Pekelném kopci oficiálně otevřena. Už jste se rozhlédli?

Odešel Hynek Luňák, malíř krásy a ticha

OSTATNÍ - ROZHOVORY - 19. 5. 2014

Hynek Luňák
Hynek Luňák
Hynek Luňák: Doky. Kombinovaná technika, podklad sololit.
Hynek Luňák: Dům s labyrintem. Litografie inspirovaná antikou.
Hynek Luňák: Doky. Kombinovaná technika, podklad sololit.

Malíř a grafik Hynek Luňák se sice narodil v Praze, přesto už od 50. let minulého století, kdy se přestěhoval do Třebíče, patřil k nejvýraznějším třebíčským umělcům.


Jeho obrazy, zejména litografie, zachycují jak naše město, tak i řadu míst Evropy. Svým osobitým stylem, v němž neváhal spojit staré antické motivy například s motivy jeřábů a další techniky, upoutal pozornost mnoha milovníků umění. Bohužel, minulý týden ve středu 14. května jeho srdce ve věku 88 let navždy dotlouklo. Jako vzpomínku na něj přetiskuji výňatky z rozhovoru, který jsem s ním před osmi lety připravil k jeho osmdesátinám pro tehdejší Třebíčský zpravodaj.

 

Jak jste se jako rodilý Pražan vlastně do Třebíče dostal?
Víceméně nedobrovolně, nechtěl jsem se totiž vzdát své profese konstruktéra pletacích automatů. S jejich složitou mechanikou „myslících strojů“ jsem se seznámil v Sezimově Ústí, kde jsem od roku 1945 pracoval v konstrukci obráběcích strojů tehdejší odbočky Baťových závodů MAS a kde se pletačky původně začaly vyrábět. Mně se jejich zajímavá problematika zalíbila natolik, že jsem nechal přeložit do Zlína, kde tehdy byla jejich
konstrukce. Ve Zlíně se mi líbila nejen práce, ale i město samotné, a hlavně Beskydy, které jsem tam měl na dosah. Nakonec ale tehdejší ministr průmyslu Gustav Kliment, třebíčský rodák, rozhodl, že se výroba i vývoj pletaček přemístí do Třebíče, ze které se měl stát jakýsi český Manchester.
A tak jsem se v roce 1950 dostal do Třebíče. Bylo to právě v nevlídném listopadu a tehdejší poklidné prostředí Třebíče se podstatně lišilo od živé metropole východní Moravy, o Praze ani nemluvě. Třebíčák Pepík Kaut, se kterým jsem se znal ze Zlína, mě sice utěšoval: „Tady to není špatný kraj na turistiku.“ Ale na to jsem si musel počkat až do jara.

 

Váš názor na Třebíč údajně ovlivnil i dobrý chleba...
Ano, první kladné dojmy z Třebíče byly spojeny s výbornou pitnou vodou z heraltických lesů, která chutnala jako dobře vychlazená minerálka, a potom s dobrým Zimolovým chlebem. Za panem Zimolou jsem někdy chodíval do pekárny, kterou měl na horní straně Karlova náměstí, kde donedávna bývala Pietasova pohřební služba. Když jsem přišel, přestal pracovat, utřel si ruce do zástěry a šel mi ukázat, co namaloval naposled v údolí Chvojnice nebo Oslavy. Ty nejhezčí věci vždycky byly z předjaří, kdy byl v údolí ještě rozbředlý sníh. On v té sněhové břečce chtě nechtě musel stát, ale právě to dodávalo jeho malbě jakýsi švih – snad tím, jak mu voda vnikala do bot a on spěchal, aby byl s prací hotov. (úsměv)
A tak jsem se jeho prostřednictvím seznámil s třebíčskou výtvarnou skupinou, která se později pod vedením profesora Zdeňka Novotného zorganizovala v dobře fungující výtvarný kroužek.

 

Jaké byly vaše první náměty, když jste do Třebíče přišel?
Padesátá léta přála nejen lidové tvořivosti, ale i folkloru. V okolí Třebíče bylo mnoho rázovitých venkovských stavení a v leckteré chalupě se ještě našly zbytky lidových krojů a charakteristické textilie, takzvané šerky, ze stavů horáckých tkalců. Tehdy jsem hodně kreslil a maloval chalupy a kroje. Dnes už je mnoho z těchto kreseb jediným dokladem, jak některá stará stavení v Číchově či Trnavě vypadala. Mnoho chalup ze starých dob ustoupilo asanacím anebo rázovitou štukovou výzdobu nahradil fádní brizolit.

 

Značné množství vašich prací bylo inspirováno cestami po Evropě. Které země jste navštívil?
Díky své profesi jsem se v roce 1956 dostal poprvé do Itálie, kam jsem od té doby jezdil víceméně pravidelně. Tehdejší Západomoravské strojírny (ZMS, později Elitex, bývalý Uniplet – pozn. autora) navázaly spolupráci s jednou tamní firmou, která se zabývala vývojem pletaček na bezešvé dámské punčochy. Tato firma sídlila ve Florencii, což byl při mém zájmu o umění a historii přímo dar z nebes. Italové začínal pracovat v devět dopoledne, takže já vstával o páté a vždycky jsem si někde v historickém centru Florencie sedl na schody a maloval jsem. Ani mi nevadilo, že mi kručelo v břiše. V době, kdy jsem tam pracoval dlouhodobě, jsem měl možnost po sobotách a nedělích procestovat Itálii a navštívit tak i Benátky, Řím, Neapol, Milán nebo Pompeje. Ohromně na mě zapůsobily antické a renesanční památky. Ty dojmy byly tak silné, že potom mnoho let ovlivňovaly mou tvorbu, a vlastně ji ovlivňují dodnes. Zejména v cyklu barevných litografií „Brány“, kde jsem se snažil kombinovat antiku s prvky symbolizujícími moderní nebo dokonce budoucí techniku a dosáhnout tak nadčasového účinku.

 

A co další země, které vám poskytly inspiraci?
Když se v ZMS rozběhla sériová výroba pletacích strojů „seamlesů“, které se začaly vyvážet do celého světa, přibylo služebních cest do dalších zemí – Francie, NSR, NDR, Anglie a Holandska. Byla to právě Anglie a tehdejší NDR, kde mě okouzlila poezie přístavů, lodí, doků a jeřábů. Začátkem 60. let jsem služebně pobýval skoro měsíc v Londýně, kde tehdy ještě existoval starý londýnský přístav s hotovým lesem jeřábů na březích Temže. Za romantikou starých plachetnic jsem si pak zajel do Portsmouth, kde je v suchém doku zakotvena vlajková loď admirála Nelsona Victory. A po návštěvě námořního muzea v Greenwichi jsem se začal zajímat o tématiku plachetních lodí, které ve své době patřily k nejsložitějším technickým zařízením. Jejich složitý systém rahnoví a lanoví byl pro mě opět zajímavým námětem pro celou řadu obrazů a kreseb.

 

Váš přítel Jan Dočekal o vás napsal, že z vašich kreseb lze vycítit i tajuplné ticho, které stojí nad věcmi i ději.
Jistě, ticho je balzám na duši. Ve spojení s krásnem dvojnásob, ať už je to hezký kout v přírodě, romantická zákoutí starým měst či atrium domu v Pompejích. Obdiv k přírodě chce klid. Obdiv k čemukoliv krásnému chce ticho. To je dnes ale bohužel čím dál méně dosažitelné, skoro vždy vás něco ruší. Ať už je to hluk dopravy, jekot tryskáčů nebo početné davy turistů.


Děkuji za rozhovor.


Hynek Luňák (1926 až 2014). Pocházel z Prahy, od roku 1950 žil v Třebíči. Od mládí se věnoval kresbě a grafice. Díky práci konstruktéra v tehdejších Západomoravských strojírnách (bývalý Uniplet) jezdil často do zahraničí. Na svých kresbách a grafikách často vytvářel fantazijní motivy, v nichž spojoval například pohledy na stará antická města s různými geometrickými obrazci či technickými vynálezy. Jeho práce si můžete prohlédnout i na http://sweb.cz/Hynek.Lunak.


Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-

Čtěte také

Facebook Twitter g+ Youtube Třebíčsko
Kam vyrazit... DNES ZÍTRA
Pro tento den nebyla zadána žádná akce. Podívejte se do databáze KAM vyrazit.

Nejnovější Nejčtenější

Třebíčský objektiv - první třebíčský e-zine.
Internetový magazín pro Třebíč, region Třebíčsko a Kraj Vysočina.

Publikování nebo další šíření obsahu serveru objektiv.trebicsko.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
Příspěvky v sekci "Od Vás" nevyjadřují názor redakce, jejich obsah není upravován.

Copyright © Třebíčský objektiv 1998 - 2024

Webdesign Málek


×

Váš prohlížeč blokuje reklamu

Vážený uživateli, jelikož jste naším pravidelným návštěvníkem, zvažte prosím vypnutí AdBlocku na této doméně.
Příjmy z reklamy nám umožňují nabízet čtenářům obsah zdarma.

V horním panelu prohlížeče klikněte na ikonku ruky na červeném pozadí a zvolte
“Nespouštět na stránkách na této doméně”. Děkujeme!

TOPlist