Zdeněk Mikoláš toho za svůj život prožil tolik, že by jeho zážitky vystačily na sepsání několika tlustých románů. Záchranář, který později sloužil v silách UNPROFOR a poté načas odešel pracovat do USA, kde jen tak pro zábavu projel na kole oblast „jižanských“ států, aby se později vrátil a založil v Třebíči otužilecký Klub ledních medvědů. Ukázky otužování ledních medvědů jsou mezi Třebíčáky nesmírně populární, jejich předvánoční koupání vždy sledují stovky lidí. I z toho důvodu Zdeňka Mikoláše napadlo, že by medvědi své akce mohli spojit s osvětou a lidem ukázat, jak se chovat třeba tehdy, když se pod člověkem proboří led. Za tuto činnost byl nominován do krajské ankety Skutek roku 2014.

Jak dlouho už se otužujete a co vás vlastně k této činnosti přivedlo?

Otužuji se šestým rokem, i když jsem o tom uvažoval už dříve. Nikdy předtím jsem se k tomu ale neodhodlal. Impulsem pro mě byl až zážitek z Prahy, kde jsem tehdy měl v loděnici kajak. Asi padesát metrů odtud byla klubovna tamních otužilců. A když jsem tenkrát viděl, že do té studené vody lezou i mladé slečny, říkal jsem si, že to taky musím zkusit.

Co na to tenkrát říkalo vaše tělo?

Voda měla asi patnáct stupňů, a když jsem do ní vlezl, myslel jsem si, jak jsem dobrej. Postupně jsem to zkoušel znovu a znovu, voda byla chladnější a chladnější a najednou napadl sníh, byla zima a já tam stejně lezl. Už mi ten chlad nevadil.

Do ankety Skutek roku jste byl nominován pro svou osvětovou činnost, kdy otužování zároveň kombinujete s ukázkami pro veřejnost, jíž ukazujete, jak se třeba chovat v případě, kdy se pod člověkem prolomí led. Myslím, že právě třebíčští lední medvědi jsou jediní, kteří něco takového dělají.

Je pravda, že spousta lidí k otužování přistupuje různě, dost otužileckých klubů, a to i zahraničních, bere otužování spíš jako recesi. My otužování začali dělat jednak kvůli zdraví, jednak kvůli tomu, že těmi ukázkami můžeme někomu pomoct v případě nebezpečí. Když jsme s těmihle akcemi přišli, překvapil nás zájem lidí. V minulosti jsem pracoval jako záchranář, a tak mě napadlo spojit to právě s osvětou. Říkal jsem si: „Sakryš, když už ti lidi dorazí, proč by měli jen vidět namočení do ledové vody? Přidejme k tomu nějakou prospěšnou ukázku, třeba jak se zachraňuje tonoucí.“

Vy jste jako záchranář zažil případy, které mohly dopadnout lépe, kdyby například oběti nějaké nehody věděly, jak se zachovat v nebezpečí?

Byl jsem u asi tří případů, kdy se pod autem prolomil led, nebo třeba když pod ledem skončil rybář. Nejhůř jsem se ale cítil asi před patnácti lety, kdy se led prolomil pod jedním mladým klukem, měl před maturitou. Ten tehdy zůstal doslova zamrzlý v ledu. Když jsme tam tenkrát přijeli, bylo vidět, jak se jím prolamoval patnáct, dvacet metrů. Snažil se totiž vylézt na led před sebou, jenže ten byl příliš měkký a pořád se pod ním bořil. Přitom stačilo, aby se otočil a vylezl tím směrem, kudy na led přišel, protože v těch místech byl pevný. Tohle vždycky během těch ukázek připomínám – aby lidi, pokud se proboří, nezazmatkovali a snažili se vylézt tam, odkud přišli.

Kolikrát jsem si říkal, že když se třeba stane havárka, je to hrozný, ale je to taky rychlý. Ale co si musel prožít ten kluk, jaká to pro něj musela být hrůza a jak strašně musel při tomhle pomalém umírání trpět, to si snad ani nikdo nedokáže představit.

Takže i z toho důvodu jsme se rozhodli, že při našich ukázkách lidem ukážeme, jak se v takových situacích zachovat, aby si z našich akcí odnesli i něco užitečného.

Nedávno jste měli i ukázku zimního koupání určenou dětem. Chtěli byste, třeba už kvůli tomu, co jste teď popsal, nebo například kvůli zdravému životnímu stylu, nějak víc spolupracovat se školami?

To je správná otázka. Mám kořeny ve Znojmě a tam je škola, kde se děti otužují. O velké přestávce vybíhají ven třeba jen v trenýrkách, a to celoročně, i když je sníh. Mně to nedalo, tak jsem zašel za ředitelem jedné třebíčské základky, který na tu zmíněnou ukázku s dětmi taky přišel. On říká, že by nebyl proti, problém je spíš s legislativou a možná i rodiči. Samozřejmě, že by nikdo po těch dětech nechtěl, aby se koupaly v mrazech, v dírách vysekaných v ledu. Ale kdyby se vymyslela nějaká mírná forma otužování, třeba od jara do podzimu, spíš by to těm dětem prospělo. Ve Znojmě také děti nelezou do vody, prostě jen na pár minut vyběhnou ven v trenýrkách, zacvičí si a jdou zase zpátky do tepla. A berou to úplně normálně, jsou v pohybu, spíš to mají jako zábavu.

Tím jsme trochu naťukli otázku, jak začít s otužováním. Existuje na to nějaký postup?

Na to jsou různé návody. Doporučuje se třeba, aby se člověk ze začátku moc neoblékal, pak jsem slyšel názor, že je dobré se prvně otírat studenou žínkou, při sprchování si postupně ubírat teplou vodu, až poteče studená... Abych ale řekl pravdu, v našem klubu zřejmě není nikdo, kdo by něco takového dělal. Já osobně si ani sám sebe nedokážu představit, že bych ráno vylezl z teplého pelíšku a dal si studenou sprchu. Zkoušel jsem to, ale nějak mi to nesedlo.

V klubu jsme se víceméně shodli na tom, že nejlepší je otužovat se v přírodě. Třeba jen vyloženě krátce, na čtvrt minuty, vlézt do studené vody. Začínat s otužováním takhle, protože takové krátkodobé ochlazení nemůže zdravému člověku uškodit.

Jak vlastně třebíčský Klub ledních medvědů vznikl?

Tady bych začal malým prologem. Nějaký čas jsem pracoval mimo Třebíč, sem jsem jezdil jen občas na víkendy a chodil se koupat na Markovku u Kožichovic. Vůbec jsem tenkrát nevěděl, že právě v Kožichovicích žije někdo, kdo se taky otužuje a chodí do Markovky plavat. Jednou byla velká zima, všude zamrzlo, já přijdu k Markovce a najednou vidím díru v ledu. Podle stop jsem zjistil, že se v ní někdo koupal. Tak jsem toho využil a vlezl jsem tam taky.

Později jsem se vrátil do Třebíče a šel jsem za Honzou Uhrem, s nímž jsem se znal už z dřívějška. Je to redaktor, a tak mu povídám: „Hele, docela rád bych v Třebíči založil otužilecký klub.“ On se na mě podíval trochu divně, ale pak se asi za týden ozval s tím, že by ho to docela zajímalo a jestli bych mu to otužování nemohl ukázat. Tak jsme tenkrát zase jeli na Markovku, z ní se pak stala taková naše základna. Já tam před ním vlezl, on se k tomu taky na chvíli odhodlal a od té doby se otužuje taky.

Oficiálně jsme s klubem začali v roce 2010 a postupně se přidávali další zájemci. Je ale pravda, že otužování nemusí dělat dobře každému, a to třeba i špičkovým sportovcům. Ne každý člověk je zkrátka na chlad stavěný. Jednomu, opravdu vynikajícímu sportovci, který závodně plave, běhá, jezdí na kole, se stalo, že pak celý den ležel pod peřinou a drkotal zuby. Rozhodně to tedy není vhodné pro každého.

Většina lidí, kteří se otužují, bere otužování jako prevenci proti nachlazení nebo rýmě. Já osobně bych to ale tak úplně netvrdil. Jeho prospěšnost vidím hlavně v posílení srdeční činnosti a krevního oběhu.

Kolik má váš klub členů?

Momentálně jich je dvacet. Ale vím, že se lidé otužují i sami. Zrovna včera jsem mluvil s jedním člověkem, ten mi říkal, že si aspoň máchá nohy, protože má anginu pectoris. A jestli by za námi mohl přijít, třeba jen být s námi chvilku po kolena ve vodě.

Vašeho vítání jara 22. března se zúčastnili i dva nečlenové, kteří nejenže smočili nohy, ale uplavali s vámi celou trasu z Polanky až téměř k Podklášterskému jezu.

Dá se říct, že jsou to takoví adepti pro budoucí zařazení do klubu. (smích)

U nás to přirozeně není jako u fotbalu nebo baseballu, kde se dělají nábory, na které přijde padesát lidí. Takže jsme rádi za každého, kdo chce otužování zkusit.

Mně ale překvapilo teď v Praze při vzpomínce na zakladatele otužování Alfréda Nikodéma, že jsem tam potkal i lidi, které jsem neznal. Přitom jezdím hodně po různých otužileckých akcích a tam se pořád pohybují stejní lidé. Těch je tak sto, možná sto padesát. A najednou potkáte dalších sto padesát lidí, kteří na tyhle soutěže nejezdí. To pak máte jednak radost, že se setkáte s někým novým, jednak že je otužování tak oblíbené.

Co vlastně otužilci dělají v létě, když je teplo?

V létě otužilci trpí. (úsměv) Ale ono je to tak, že když se člověk otužuje delší dobu, návyk těla na chlad se nijak zvlášť neztratí. I začátečník, když proplave jednu sezonu, ví, že mu chlad neuškodí a že na podzim vstup do studené vody zase zvládne.

Zdeněk Mikoláš byl do krajské ankety Skutek roku 2014 nominován pro oblast Poradenství, osvěta a vzdělávání. Kromě něj Třebíč reprezentuje i Hana Nejedlá (oblast Sociálně-zdravotní) a Ivana Řídká s Hanou Štěpničkovou (oblast Kultury a umění). Neváhejte a hlasujte pro ně na www.zdravykrajvysocina.cz.

 (Článek byl psán pro Třebíčský deník, kde vyšel 31. března 2014. Na Třebíčský objektiv byl vložen s laskavým souhlasem šéfredaktora Třebíčského deníku Luďka Mahela.)

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-