„Milane, jestli máte pro tuto chvíli hotovou práci, běžte se podívat nahoru k tomu novému Kauflandu, a nafoťte, co se tam děje. Já se ani nemohl dostat do Třebíče, od Stříteže to stojí, jak tam všichni jedou,“ řekl mi dnes můj šéf, když přišel do firmy. Taková situace se občas naskytne – když je nějaká zajímavá akce během pracovní doby, a mám-li v danou chvíli vše hotovo, můžu ji jít nafotit. Občas se dokonce stává i to, k čemu došlo dnes – tedy, že mě šéf sám upozorní na nějakou netradiční věc, která by stála za zmínku. Jako třeba dnes, kdy v jižní části Třebíče otevřela své brány výše zmíněná velkoprodejna.

Kdo jsou vlastně ti kupující?

Musím říct, že po příchodu k novému obchodnímu centru jsem byl opravdu v šoku, protože skutečnost předčila mé očekávání. Kam člověk dohlédl, tam byla auta navážející sem další a další zákazníky. Nevím, jak to zde vypadalo v sedm hodin ráno, když se obchod otevřel, o půl jedenácté dopoledne se však zdálo, že se naše země připravuje na válku, která by měla vypuknout nejpozději dnes večer. Všichni jako by propadli jakési davové psychóze. Na parkovišti běžně bývají desítky volných míst, v tuto chvíli jsem jich však viděl jen několik v nejzažší části obchodního centra, v části, kde parkují spíše lidé jdoucí do obchodů s elektronikou. Na druhé straně, kde stojí hypermarket, se zaparkovat nedalo – a to dokonce ani na parkovišti směrem k samostatně stojícímu obchodu s kutilskými potřebami, jež jinak bývá zcela prázdné. Řidiči, kteří neměli kde zaparkovat, bezcílně popojížděli sem a tam a snažili se zahlédnout někoho, kdo odjíždí, mezi tím kličkoval autobus MAD a občas se ozvalo zuřivé troubení jak na Sicílii.

Zajímavé je, že to vše se dělo v dopoledních hodinách, kdy by většina lidí měla být v práci. Mnoho seniorů jsem mezi řidiči neviděl a silně pochypuji, že tolik lidí je na mateřské, pracuje na směny, neřkuli je nezaměstnaných (i když bohužel žijeme v opravdu štědrém sociálním státě, je mi přece jen trochu proti srsti představa, že by nějaký nezaměstnaný měl tak bohatou podporu a dávky, aby si mohl dovolit jezdit na nákupy autem – byť nevylučuji, že pár takových vykuků se opravdu najde). A že by si na tento nákup někdo schválně vzal dovolenou? To snad ne... Opravdu jsem nechápal...

Máme tohle opravdu zapotřebí?

Nákupních vozíků se nedostávalo, pánové z ochranky, oblečení ve slušivých černých kabátech, jen unaveně sledovali proudící davy návštěvníků a už je ani nebavil pohled na ty, kteří brali útokem stánek před obchodním domem, kde se zdarma rozdávaly klobásy. Mezi námi, ani se jejich apatii nedivím, on to byl spíše smutný pohled. Pro trochu toho žvance se strkat s cizími lidmi, snažit se být všude první, mít víc než ten druhý... A to jen proto, že pro zahajovací den nabídl onen řetězec o trochu nižší ceny než ostatní a k tomu třeba tu klobásu nebo zábavu pro děti. Chápal bych, kdyby se jednalo o první hypermarket této značky ve městě, pak by se to dalo odůvodnit tím, že jsou lidé zvědaví – ale přece jen, jedná se už o druhý takový obchod, se stejným sortimentem, stejným stylem prodeje, tedy vlastně nic nového.

Když jsem později mluvil se svými rodiči, pobaveně to komentovali: „To nic není, nám říkala jedna známá, že jiná akce byla dneska v Lidlu. Tam měli zlevněné dětské oblečení a tahle paní tam na otevření čekala už od šesti hodin ráno. Pak ale začali přicházet další a další lidi, jiní čekali pěkně v teple autech, a když se obchod otevřel, vyrazili všichni jako jeden muž. Začali se strkat, urážet, najíždět na sebe vozíky, vypadalo to prý dokonce, že se bude muset zavolat policie.“

A tak se ptám – máme tohle opravdu zapotřebí? Vážně všichni tihle lidé, kteří se takhle chovají, jsou ochotni přijít o lidskou důstojnost jen proto, aby ušetřili několik desetikorun?

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-