Jak jsme už informovali, dnes se v areálu bývalé borovinské továrny natáčely záběry pro reportáž cestovatelského pořadu Toulavá kamera. Za kamerou stál Pavel Horký, který má k Třebíči, a konkrétně k „fabrice“ velmi blízko. Narodil se tu, žil jen pár desítek metrů od továrny, která v té době nesla název BOPO a v níž pracovali jeho příbuzní, s Borovinou se pojí jeho předškolní a školní léta. Tahle čtvrť je zkrátka jeho srdeční záležitostí, což je patrné i z našeho rozhovoru.

Jak pořad vlastně vzniká? A jak spolupracujete třeba s Ivetou Toušlovou, která je hlavní tváří pořadu?

Nejdřív posbíráme různá zajímavá témata. Může se i stát, že jen jedeme autem a vidíme nějakou zajímavost či zvláštnost, nebo se bavíme s někým známým, ten zná někoho dalšího, který dělá něco netradičního. Zjistíme si o tom víc, a když je to dobré, sepíše se to, pošle do Prahy, z toho se vyberou tipy, které se pak natočí. Veškerá komunikace probíhá spíš telefonicky. S Ivetou se vidíme spíš na křtu knih Toulavé kamery, což je tak dvakrát do roka.

A jak to bylo s Borovinou? Byl to váš nápad, když jste původem Třebíčák?

Prapůvod natáčení v Borovině byl takový, že jsem jel pro dceru do Žďáru nad Sázavou a slyšel jsem v rádiu reklamu na Alternátor. A říkal jsem: „Alternátor? Kde to v té Borovině vůbec je?“ Tak jsem se podíval na web a zjistil jsem, že je to science centrum. Takových vědecko-technických center jsem v Česku točil víc, co mě ale zaujalo, byla právě ta část věnovaná staré Borovině. I když BOPO jako takové neexistuje, člověk se do Alternátoru může podívat na stroje, které zde byly, a trochu zavzpomínat. Zavzpomínat na to, jak to zde fungovalo, jaká to byla tradice. Já bydlel v paneláku na ulici Spojenců, a tak jsem se celé dětství díval na fabriku. I z tohoto důvodu mi přišlo moc hezké, že ty stroje neskončily ve šrotu. Navíc jsou tu ty staré fotky... Pro každého Třebíčáka či Boroviňáka byla fabrika součástí života. I když tam třeba nepracoval, pracoval tam někdo z jeho rodiny.

Právě to mi přišlo moc hezké a zajímavé – to propojení něčeho starého, co má historii starou 150 let, s tím, kam to jde dnes a kam se to vyvíjí. Jsou zde k vidění různé technologie, energetická řešení či ekologické projekty. Je to zkrátka posun.

Jak dlouhý čas uběhl od první myšlenky natočit reportáž až po samotné natáčení?

Reklamu jsem v rádiu slyšel někdy začátkem ledna, takže se to dalo dohromady během měsíce. To kolečko není samo o sobě moc dlouhé. Většinou je to tak, že si shromáždím dvě tři věci, které se mi zdají zajímavé, přemýšlím nad nimi, zda by se daly natočit a jakým způsobem. Když je to nějak rozvržené, tak to pošlu dál.

Kolik reportáží pro Toulavou kameru za měsíc natočíte?

Jak kdy, ale většinou jsou to dvě nebo tři. Já nedělám jen Toulavku pro Českou televizi, ale pro jednu soukromou společnost v Brně připravuji také různé případové studie či webové věci.

Kdy se budeme moct podívat na reportáž o Borovině a Alternátoru?

Těžko říct. Většinou říkám, že během měsíce, ale záleží na tom, jak se v Praze nahromadí příspěvky od jednotlivých dodavatelů reportáží. Dál se to odvíjí od toho, kdy bude vhodné to do pořadu zařadit. Dramaturgie pořadu je taková, že reportáže nesmějí být na jedno téma. V každém dílu tak musí být třeba ukázka řemesla, pěší toulky, výlet za památkou... Musí to být trochu pestré. Ale myslím, že ten měsíc nebo měsíc a půl je reálný odhad.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-