Malý sešitek čítající několik desítek básní s verši jak ve vázané, tak volné formě měl dnes křest v Knihkupectví Trojan, kam svou spolužačku přišly podpořit desítky jejích kamarádů. Nechyběli zde samozřejmě ani učitelé, přičemž jeden z nich básnickou sbírku své svěřenkyně představil veřejnosti.

„Každý z náš učitelů má samozřejmě radost, když ta jeho práce, aspoň příležitostně, má alespoň nějaký smysl,“ rozesmál obecenstvo Pavel Jindra, který na Gymnáziu Třebíč vyučuje český jazyk a literaturu. „A to je právě tento případ.“

Iveta Žákovská nepíše básně jen proto, že ji to baví, ale také z toho důvodu, že jí verše nahrazují deníkové zápisy.

„Ty básničky odrážejí mé pocity v danou chvíli,“ vysvětlila. „Když se ke knížce vrátím, vždycky si pomocí ní vybavím určitý zážitek, který mi ty pocity vyvolal. Nemusím si tedy zapisovat celou událost, stačí mi kratší forma v podobě poezie.“

Další důvod, proč se Iveta Žákovská věnuje veršům, je možná trochu neočekávaný.

„Jistý člověk se k tomu jednou vyjádřil tak, že mu ty verše připomínají autoterapii. A i když to tenkrát asi nebylo míněno úplně pozitivně, já s tím plně souhlasím,“ prozradila. „Někdy se mi prostě zdá, že abych si udržela nějakou tu psychickou rovnováhu, tak psát prostě potřebuji.“

Jak bylo řečeno v úvodu, jedná se o již druhou básnickou sbírku mladé autorky. Tu první, nazvanou O černotě, napsala se svou spolužačkou Annou Polomskou. Knižně vyšla v roce 2012.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mib-