„Píše se rok 1599, od něhož se začíná odvíjet neúprosné dění směřující k apokalypse třicetileté války. Ze scény odcházejí vlažní a smířliví katolíci typu Viléma z Rožmberka a nastupuje tvrdé jádro v čele s nejvyšším kancléřem Království českého Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, na Moravu přichází olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna, do Vyškova děkan místního kostela Nanebevzetí Panny Marie Mikuláš Sarkander. Právě ten se o deset let později v Opavě zaplete do choulostivé špionážní aféry ve prospěch Rudolfa II. Je zatčen a uvězněn ve vyškovském zámku, odkud se mu podaří na Štědrý den v roce 1609 uprchnout. Drama začíná...“
Takto zní anotace k románu Krvavý měsíc nad horou Liliavou, jehož autorem je vyškovský rodák Josef Špidla. Ten včera přijel do hudebního salonku městské knihovny ve své milované Třebíči, kde hovořil nejen vzniku této knihy, ale celkově i o době před- a pobělohorské. A proč „milované Třebíči“, když je Špidla až z Vyškova? Protože na místní Pedagogické škole prožil své nejlepší roky, když ve druhé polovině 60. let byl jedním z tahounů zdejšího kulturního života, taneční sály praskaly ve švech a Špidla spolu s tehdy nejlepší třebíčskou kapelou Kidd & Rovers za pomoci „zápaďáckých“ skladeb nahlodávali socialismus zevnitř. Tedy než přišly tanky… Ale to už je jiná historie.

Proč byl vůbec Sarkander svatořečen?
Nicméně Špidlova touha po svobodě a spravedlnosti, snaha poukazovat na nepravosti a nešvary tak, jako tomu bylo v dobách jeho mládí, se projevuje i v jeho knihách. A to i v natolik historických, jako je právě Krvavý měsíc nad horou Liliavou.
Román (podle ředitelky Městské knihovny Třebíč Marie Dočkalové již spíše epopej) sleduje osudy množství postav, jejichž počínání není zrovna ukázkou džentlmenství a slušného chování. A to jak na straně katolíků, tak protestantů. Sám Špidla, ač římský katolík, nemůže přijít na jméno Janu Sarkanderovi, před dvaceti lety svatořečenému papežem Janem Pavlem II.
Fanatický rekatolizátor Sarkander během 12 let na Moravě vystřídal sedm farností, v nichž se snažil zdejší farníky přivést na „tu správnou víru“ tak nevybíravým způsobem, že jej musel často usměrňovat i jeho nejvyšší zemský představený František kardinál z Ditrichštejna – fakticky osoba s královskými výsadami, která na Moravě vládla coby zástupce císaře, nicméně zároveň představitel církve. Kdo jiný by měl mít největší zájem na tom, aby všechny jeho ovečky byly těmi správnými katolíky? Nicméně kardinál Fratišek dobře věděl, že se nic nemá přehánět, a tak mu byly Sarkanderovy metody proti srsti.
„Často jsem přemýšlel o tom, proč zrovna Sarkander se musel stát svatým, a ne třeba šumperský děkan Lautner, který se zastal svých farníků a byl s nimi v rámci čarodějnického monstrprocesu ve Velkých Losinách upálen. A proč je tedy svatý on?“ přemýšlel Špidla během večera.

Bílá hora plná cizinců
Zajímavé bylo Špidlovo líčení o hledání nejrůznějších historických materiálů, které pro novou knihu potřeboval.
„Původně jsem chtěl napsat jen historickou detektivku, ale postupně se to nějak rozrostlo,“ glosoval.
Návštěvníkům pak ukazoval fotografie z nejrůznějších míst, které kvůli psaní Krvavého měsíce navštívil. Vtipné bylo například líčení toho, jak se nemohl dostat k Mohyle bitvy na Bílé hoře v Praze. „Ten památník je na takovém malinkatém ostrůvku mezi poli, což samo o sobě o něčem svědčí. Všude kolem dokola bylo oranisko čerstvě po dešti, do kterého se mi v polobotkách vůbec nechtělo. Tak jsem zdálky obcházel celé to pole, až jsem konečně narazil na uzoučkou pěšinku,“ vzpomínal. „Mimochodem, ta bitva by se vůbec neměla nazývat bitvou, byla to drobná šarvátka. Ale asi by vypadalo divně, kdybychom se v dějepisu učili, že šarvátka na Bílé hoře ovlivnila dějiny Evropy. A jen tak mimochodem – mezi veliteli českých stavů byl jen jediný Čech, všichni ostatní byli cizinci.“

A co náš kraj?
Špidla do svých knih vždycky nějakým způsobem zakomponuje i Třebíč. Tentokrát to nebylo zrovna jednoduché, rozhodně ne tak, jako třeba v jeho trilogii Strážce modrého tunelu, jejíž druhý díl je zcela věnován našemu městu. Ale přece jen něco… Čtvrtou manželkou Karla staršího ze Žerotína, kterého si asi mnozí pamatujeme nejen z dějepisu, ale i z hodin literatury, byla Kateřina z Valdštejna (na tu si jistě vzpomenou i sportovní fanoušci, neboť na ulici nesoucí její jméno se nachází třebíčský zimní stadion).
„A Karel ji velmi miloval,“ prozradil Špidla.
Další zajímavá skutečnost, kterou se autorovi podařilo zjistit, se vztahuje k nedaleké Starči. Její obyvatele, hrdé na krásný katolický kostel sv. Jakuba, asi překvapí, že ve Starči působila luteránská buňka, která z jejich obce na krátký čas udělala centrum protestanství na Třebíčsku.
Mnozí Třebíčáci mají vztah také k blízkému Velkému Meziříčí, takže do třetice – bratr Jana Sarkandera Mikuláš v tomto městě působil a sám Jan zde často pobýval. A protože ani fanatický kněz není tak úplně bez citů, Jan se zde zamiloval do Anny Plachetské, kvůli níž dokonce přerušil svá kněžská studia ve Štýrském Hradci, vrátil se na Moravu a oženil se s ní. Anna však velmi brzy zemřela snad při porodu a Jan Sarkander se vrátil ke své kněžské činnosti. Bohužel pro všechny, jimž pak svým dogmatismem způsobil mnoho trápení. Dějiny by se asi ubíraly jiným směrem, kdyby žil životem císařova spořádaného poddaného po boku své milované manželky.
O tom, ale i mnohém dalším včera v třebíčské knihovně hovořil Josef Špidla, a o tom, a ještě mnohém, mnohém dalším, pojednává jeho román Krvavý měsíc nad horou Liliavou. Rozhodně stojí za přečtení.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-