Velice smutná zpráva dnes zasáhla každého, kdo si oblíbil herce Jaroslava Šmída. Tento umělec, který se narodil v Třebíči a proslavil se zejména rolí nesmělého lékaře Čeňka Dobeška v komedii Doktor od Jezera hrochů, náhle zemřel. Přitom teprve před několika týdny oslavil své 47. narozeniny. Čest jeho památce.
Jaroslav Šmíd dlouhodobě působil v pražském Švandově divadle. Vystudoval brněnskou konzervatoř i pražskou DAMU, po absolutoriu získal angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a posléze i v pražském Labyrintu. Často se objevoval v reklamách a seriálech, děti si ho asi nejlépe pamatují z pohádky O zapomnětlivém černokněžníkovi, kde vtipně sekundoval Karlu Heřmánkovi či Uršule Klukové.
Mnozí z nás ho občas vídali i při procházce třebíčskými ulicemi. Do svého rodného města se vždy rád vracel za svými rodiči, sestrou a přáteli.
Jaroslav Šmíd nikdy nešetřil úsměvy, vždy se s ním příjemně povídalo. Níže přináším výňatky z rozhovoru nejen o divadle, ale třeba i o cestování, který jsem s ním připravil pro tehdejší Třebíčský zpravodaj v létě 2007.
(...)Vraťme se k Třebíči. Vaše maminka zde ochotničila, tak by mě zajímalo, zda vás k divadlu a k hraní jako takovému nepřivedla právě ona.
Ne, to vůbec. Ona myslím ochotničila za svobodna. Nepamatuji si, že by mě jako malého kluka k něčemu takovému vedla. Ale občas jsem s mámou jezdil do Brna na činohru, operu a balet. Já se k herectví dostal asi tehdy, když jsem byl ve čtvrté třídě na základní škole. Tehdy se otevíral dramatický kroužek a paní učitelka tenkrát s mámou konzultovala, zda ten svůj přebytek energie nechci vybíjet právě tam.
Mohu se zeptat, kam jste chodil na základní školu?
Nevím, jak se jmenuje teď, ale tenkrát to byla Kurta Konrada.
Takže na Kubišku.
Ano, tam.
Byl jste „hercem“ i při vyučování?
Ano, snažil jsem se vždycky hrát, že jsem perfektně připravený a naučený, což nikdy nebyla pravda. Asi jsem byl také víc energičtější a dělal jsem víc problémů. Nejvíc se to asi projevovalo, když jsem jezdil na pionýrský tábor. Tam jsem vždycky bavil půlku tábora.
Jakým způsobem?
Dobře si pamatuji, že jsem dlouhou dobu měl takový ten dětský hlásek. A tak jsem zpíval a parodoval operní árie. Vždycky jsem si k tomu vycpal obrovský kozy. Dneska by se asi řeklo, že jsem měl transvestitní sklony (úsměv). Ale vzpomínám si, že to byla docela dobrá zábava.
Jak často se nyní dostanete do Třebíče?
Vzhledem k tomu, že tady mám mámu, tátu a sestru, její děti a kamarády Ivu, Danu a Milana, jezdím sem rád. Ale časově to moc nevychází, naposledy jsem zde byl na konci března. Dá se říct, že tak jednou za čtvrt roku. Teď v létě to bude ale víc, to třeba přijedu k našim na chatu.
Teď působíte ve Švandově divadle. To je zvláštní tím, že jako jedno z mála divadel v republice během hry promítá i anglické titulky. Jak to vlastně probíhá?
Švandovo divadlo se otevřelo před pěti lety. Nyní už to tak není, ale tenkrát to bylo nejmodernější divadlo v České republice, troufl bych si i říct, že v celé Evropě. Hlavně co se týče technického vybavení a zázemí. Pan ředitel Dan Hrbek je mladý kluk, ještě mladší než já, a má plnou hlavu dobrých nápadů. Jedním z nich byl i ten hrát s titulky. Nevím, kde se to vzalo, ale zřejmě se inspiroval ve státní opeře, kde jsou titulky naprosto běžné. Poměrně lehce se to zrealizovalo, je to vlastně jen otázka překladatele a projektoru. Titulky se promítají na horní část portálu a musím říct, že do našeho divadla začíná chodit víc a víc cizinců. Osobně to považuji za velmi dobrý počin. Kdybych přijel třeba do Maďarska, přičemž z maďarštiny neznám ani spojku, a chtěl tam jít na činohru, tak pokud by tam byly titulky v angličtině, bylo by to pro mě úplně super.
Nestalo se třeba, že by některý z herců zapomněl část textu, a titulky by tak byly pozadu?
Ne. Ty titulky nejedou automaticky, ale obsluhuje je z kabiny člověk, který sleduje mluvený text a na základě toho pak pouští titulky. Není to tedy jako v kině, kde se na plátně nic nezmění. Divadlo je živý organismus, a tak se tam občas stane, že někdo třeba skočí půlku stránky, něco vynechá. V tom okamžiku se člověk, který pouští titulky, samozřejmě pořádně zapotí, aby to dohnal. Jednou nastala situace, kdy se lidi rozesmáli a my nevěděli čemu. Až teprve po představení jsme to pochopili. V jednom dialogu se nám podařilo skákat strašně rychle, přeskakovat určité pasáže. Byla to chyba, my se z toho ale dokázali vylhat. Ten dialog jsme zvládli v podstatě tak, že by si toho nikdo nevšiml, kdyby nebylo těch titulků. Ty totiž běžely tak strašně rychle, že to nikdo nemohl stihnout přečíst. Člověk, který je pouštěl, totiž viděl, že jsme o stránku dál, a než se na tu naši pasáž zase proklikal, vzbudilo to docela velký rozruch.
Nedávno jste ve Švandově divadle secvičili hru Bomby, prachy a láska, která žánrově patří mezi tzv. commedie dell’arte. Hraje se tam v maskách, zpívá se, tancuje... Nakolik se tento žánr liší od běžných divadelních her, na které jsou Češi zvyklí?
Tu hru s námi secvičil Antonio Fava, což je světově proslulý italský režisér, který se commedii dell’arte věnuje celý život. Než jsme hru začali zkoušet, zúčastnili jsme se čtrnáctidenního workshopu, kde jsme se učili poznávat základní postavy commedie dell’arte, jako je třeba il Capitano či il Dottore. Učili jsme se jejich charakteristickou chůzi, vlastnosti a to, jak vypadají jejich masky. Byl to hodně intenzivní workshop, čtrnáct dnů, každý den pět hodin zkoušení. Proběhl před Vánocemi 2006, teď k nám Antonio přijel a nazkoušel s námi inscenaci Bomby, prachy a láska, kterou jsme přeložili z italštiny. Je to úplně jiné divadlo, než jsme zvyklí. Dá se říct, a teď to nemyslím hanlivě, že je to úplně skanzenové představení. Já hraju v masce harlekýna a tuto masku mám od začátku až do konce. Sundávám ji až na děkovačce. Další moji kolegové také hrají v masce, některé postavy, třeba milenci nebo kolombína, masku nemají. Stalo se třeba, že ani naši nejbližší kamarádi nevěděli, kdo se vlastně pod maskou skrývá. Pro člověka, který se o divadlo zajímá, je to podle mě asi hodně zajímavé. Reakce na představení jsou různorodé, je to totiž opravdu jiná forma. Taková, na jakou české publikum není zvyklé. Proto je tato inscenace přijímána nadšeně i rozpačitě.
Zpíváte a tancujete v této hře, nebo jsou tyto pasáže také již upraveny?
Máme tam dvě italské písničky. Ale není to už vyloženě inscenace s tancem a zpěvem, spíše se jedná o to, aby každý svým pohybem držel charakter dané postavy. Tance zde nejsou obsaženy vůbec. Nicméně se dá říct, že je to celé o choreografii. Představení je do posledního pohybu nacvičené, protože obsahuje takové situace, které jinak udělat nelze.
Bude možnost vás někdy v dohledné době spatřit „v akci“ i v Třebíči?
Dostal jsem v divadle za úkol zkontaktovat se s programovou vedoucí KVIZu Ivanou Řídkou. Musím na ni trochu zatlačit, aby sem vzala třeba právě to představení Bomby, prachy a láska.
Poslední otázka: Blíží se léto, a tak se nemohu nezeptat, kam se chystáte na dovolenou.
Teď v červnu pojedu na čtyři dny na Istrii. Známým se uvolnilo místo v autě, a protože jsem v Chorvatsku nikdy nebyl, rád se tam podívám. Devětadvacátého června na měsíc zmizím do Španělska a Portugalska. S autem a se stanem. Kde se zastavíme, tam budeme, když se nám tam nebude líbit, jedeme dál. Do hotelového komplexu už mě nikdo nedostane. Možná tak v zimě do Egypta, že bych si šel vyloženě odpočinout. Ale poznávat zemi skrze okna hotelu, to je o ničem.
Autor: Milan Krčmář
Publikoval: -mk-