Rodinný vztah brzy vznikne mezi dvěma fotografy, jejichž snímky lze zhlédnout ve vstupním prostoru Jaderné elektrárny Dukovany. Vystavují zde totiž František Odehnal a Jakub Mertl, kteří se zanedlouho stanou příbuznými. Buď poměrně vzdálenými.

„Spojení současných výstav dvou autorů není náhodné,“ potvrzuje Jana Štefánková z oddělení komunikace jaderné elektrárny. „Zorganizoval je pracovník elektrárny pan Petr Odehnal pro svého tatínka a nastávajícího zetě.“

Zatímco lékař František Odehnal žije v Prostějově a jeho doménou je zejména černobílá fotografie a snímky upravované v počítačových programech, Jakub Mertl je již poměrně známý třebíčský fotograf, který se specializuje zejména na barevné snímky místních památek.

Obrazy plné fantazie a příběhů

Pan Odehnal, byť ročník 1933, bravurně zvládá počítačovou grafiku, takže se jeho díla mění v jakési fantaskní obrazy.

„Začal jsem využívat možnosti počítačových programů a zkoušel si hrát a nějak to ‚míchat‘,“ říká s úsměvem. Hned ovšem dodává, že fotografie nijak nedokresluje, pouze přesouvá na jiná místa a tím dělá fotku zajímavější, což dnešní moderní prostředky umožňují.

První obličej, který uviděl v kůře stromu, byl impulsem začít se dívat nejen na stromy jinak. „Při cestě pro oběd do školní jídelny jsem viděl starý řezaný kmen, který má na sobě různé ‚nádory‘ a výstupky, tak jsem si to vyfotil a zase až doma jsem zjistil, že je tam vlastně stařecký obličej, čarodějnice, trpaslík, či starý muž v noční čepičce, kterému za rameny vyčuhuje ukřičená ženská…,“ vysvětluje autor s tím, že je zajímavé zabývat se těmito snímky i z psychologické stránky.

„Psychologové používají při svých vyšetřeních náhodnou sestavu třeba černých skvrn a zjišťují úroveň fantazie. Dalo by se to k mému vnímání kůry připodobnit. Dokonce to na mě zkoušeli,“ usmívá se. Podle něj je pochopitelné u člověka s racionálním vnímáním, že i při opakovaném sledování fotek takzvaně nic neuvidí. „Musí vás to začít bavit, a to pak zbystří smysly.“

Pan Odehnal očividně nemá s podobnými asociacemi problém, což dokazují ještě jeho barevně vyvedené grafiky, které silně připomínají například kresby Pavla Šruta. K těmto obrázkům pak přikládá krátké příběhy vysvětlující, co se mu při pohledu na takto upravenou fotografii honí hlavou. Viz například tato:

Old Shatterhand a Sam Hawkins při dosud marném pátrání po legendárním pokladu faraona Tutenchámona sestoupili také na dno Macochy v Moravském krasu. Tam nalezli mimo podivných, ale jinak zcela neškodných místních skřítků jednu zbloudilou turistku z Mali a penzionovaného ředitele c. k. Poštovního úřadu v Brně ve slavnostní uniformě, bohužel již značně popleteného, který každého oslovuje: "Prosím přistupujte k přepážkám jednotlivě!" Jinak jen hory odpadků, které sem z horního můstku naházeli neukáznění návštěvníci a školní výpravy.

Zasněná Třebíč

Snímky Jakuba Mertla jsou naopak realistické, byť někdy upravené tak, že působí zasněným dojmem. Fotografie přiznávají pečlivou a náročnou postprodukci, což nemění nic na faktu, že se jedná o bravurní práci. Preciznost a smysl pro detail se snoubí s citem pro krásu, jemnost, malebnost a fantazii.

„Krajiny, které transformuji do podoby snových zemí, jsou světem, ve kterém se člověk snadno utopí i najde zároveň,“ říká Jakub Mertl. „Přírodu mám moc rád a snažím se s ní souznít. Posiluje to můj klid v duši.“

Za posledních několik let se ve vstupním prostoru elektrárny vystřídaly desítky známých i méně známých autorů fotografií, ale i básnických textů, které fotografie doplňují. Díky tomu se tedy nejedná o studené, „akurátní“ místo sloužící jako přístup do jednoho z nejstřeženějších objektů v zemi. Hala naopak dostává lidský rozměr. I začínající fotografové navíc mají jistotu, že jejich snímky mohou zaujmout několik set až tisíc pracovníků elektrárny, jakož i návštěvníků, kteří přijedou speciálně kvůli výstavě. Tu Františka Odehnala a Jakuba Mertla můžete navštívit kdykoli do konce letošního roku.

Autor: Milan Krčmář (s využitím tiskové zprávy Jany Štefánkové)

Publikoval: -mk-