Divadlo Járy Cimrmana asi není potřeba představovat žádnému Čechovi – vždyť sám mistr aspiroval na to, aby se stal Největším Čechem. A také by se jím zcela jistě stal, kdyby ho organizátoři stejnojmenné ankety nevyloučili z hlasování z naprosto malicherného důvodu – prý nikdy neexistoval. Neexistoval? Ale kdeže! Vždyť po něm zůstalo tolik vynálezů, objevů… A hlavně divadelních her. Například Němý Bobeš aneb Český Tarzan, kterou 8. prosince zhlédl zcela vyprodaný Národní dům v Třebíči.

Němý Bobeš je do jisté míry naprostým unikátem nejen mezi českými, ale i světovými dramaty, protože často využívá retrospektivní formu. Postavy na jevišti ztvárňují nějaký děj, kterému však předcházelo něco jiného. Aby bylo vše důkladně vysvětleno, v jistém okamžiku jedna z postav řekne: „To bylo tak…“, a následně se příběh přesune o několik let nazpět. Věru, velice důmyslný divadelní prvek, který navíc Cimrman dokázal i násobit, takže taková vnoření divák sleduje třeba tři či čtyři za sebou. Originálnímu pojetí se podivoval dokonce i sám Jan Neruda v Národních listech. Tedy alespoň podle „vědeckých pracovníků“ v podobě Zdeňka Svěráka, Miloně Čepelky, Jana Hraběty, Bořivoje Pence, Václava Kotka a Marka Šimona, kteří Němého Bobše objevili v Cimrmanově pozůstalosti a rekonstruovali ho ze zachovaných asi pěti procent textu do dnešní podoby.

Profesor Fiedler se v mnohém mýlil

Věřte, nebylo to jednoduché, je však zcela jisté, že se toho zhostili lépe než vídeňský cimrmanolog profesor Erich Fiedler, který řadu aktů ztvárnil zcela odlišně. Diváci mohli některé jeho i cimrmanovské pasáže srovnat přímo – a sami se tak mohli přesvědčit, že Fiedler je pochopil naprosto špatně.

Začátek děje je však téměř totožný v rakouské i české verzi – lékař (Zdeněk Svěrák) se setkává s farářem (Jan Hraběta) a diskutují spolu o nutnosti očkování venkovského obyvatelstva. Za nimi se občas objeví chlapec (Václav Kotek) ženoucí obruč. Téma hovoru je prakticky totožné: je nutné zjistit, co se stalo s ženou hajného Mikovce (Miloň Čepelka), aby ji lékař také mohl očkovat. Od tohoto okamžiku se však verze českých cimrmanologů a Ericha Fiedlera začnou zcela rozcházet.

Unikátní je nejen retrospektivní pojetí hry, ale také skutečnost, že jeden herec zvládá hned několik rolí (pravda, zcela na konci už na scéně nevystupují jen herci, ale i jejich šaty, avšak co na tom). V tomto ohledu naprosto exceluje Miloň Čepelka, který má nejen nejrozsáhlejší part, co se týče doprovodného slova, tedy vedení tradičního cimrmanovského semináře, ale zároveň na scénu odbíhá ztvárnit již řečeného hajného Mikovce, barona von Grünbacha (jak v jeho mladé verzi před mnoha lety, tak i současného), havíře Wassermanna i vodníka. Čepelkovi jako by tyto role byly psány na tělo, vždy se do každé z nich dovede naprosto bezchybně vcítit. A nerozhodí ho ani nečekané okolnosti, což v případě třebíčského představení bylo například utržené poutko na kabátku, který si v rychlosti převlékal, když přecházel z role do role. Při semináři tak kabátek hajného musel držet v ruce, místo aby jej pověsil na háček. Nijak mu to ale nevadilo při obracení listů a čtení „poučného“ textu.

Osmdesátníci jako mladí kluci

Nečekané rozuzlení, kdy se na zámku v Grünbachu sejdou všechny postavy (pravda, jak již bylo řečeno, některé pouze v podobě jejich šatů), zvedlo třebíčské diváky ze sedaček, takže závěrečný aplaus se konal vestoje. Herci si to každopádně zasloužili. Ono totiž uhrát v jejich věku hru tak náročnou na text, to už je opravdu kumšt. Vždyť Bořivoji Pencovi bude za měsíc 82 let, stejný počet svíček na dortu zapálí jen o pár měsíců mladší Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka, Jan Hraběta oslaví 10. ledna osmasedmdesátiny. Šedesátníky Václava Kotka a Marka Šimona tak můžeme směle označit za mladíky. Je to ale právě svěžest Cimrmanových her, která ze všech těchto pánů dělá mladé kluky bez ohledu na jejich skutečný věk. Je na nich vidět, že divadlo je pro ně prostě zábava a že hrají nikoli pro sebe, ale hlavně pro pobavení všech přítomných. A ti jsou jim za to vděční – protože jsou to právě zmínění pánové, kteří uchovávají odkaz největšího ze všech Čechů. A nejen to, nadále tento odkaz i rozšiřují.

Na závěr je potřeba poděkovat nejen hercům, ale také organizátorkám tohoto představení, jimiž byla Ivana Řídká a Hana Štěpničková z agentury KulturTOP. Ty nejenže velký sál Národního domu zaplnily do posledního místečka, ale hlavně přinesly mnoho radosti do srdcí všech přítomných. Mnohokrát děkujeme, milé dámy, a těšíme se na další skvělá představení, která nám přinesete.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-