Z iniciativy koněšínské starostky a dlouholeté předsedkyně mikroregionu Horácko Hany Žákové vzniká nové partnerství mezi obcemi v okolí Jaderné elektrárny Dukovany a severočeským Horním Jiřetínem. Nejde však o obvyklou spolupráci týkající se například kulturní výměny – věc má vážnější podtext.

Horní Jiřetín je jednou z mála obcí a měst, které přežily likvidaci stovky let starého osídlení v severočeském hnědouhelném revíru. A ačkoli těžební limity momentálně zaručují, že by se povrchové doly již rozšiřovat neměly, lidé v Horním Jiřetíně stále žijí ve značné nejistotě. Ta exponenciálně vzroste, pokud by vláda neodsouhlasila výstavbu pátého bloku Jaderné elektrárny Dukovany. Proč? Odpověď je jednoduchá – v takovém případě by totiž mnohonásobně narostla poptávka po hnědém uhlí, protože právě hnědouhelné elektrárny by byly jedním z hlavních zdrojů elektrické energie. Náš region tedy musí s Horním Jiřetínem a jeho okolím spolupracovat.

Měsíční krajina plná lidských tragédií

„Severní Čechy znám a vím, jak je tam zdevastovaná krajina. Řada lidí, kteří žijí na nedotčené Vysočině, si něco takového nedovede ani představit, a proto jsem se rozhodla uspořádat exkurzi do Horního Jiřetína, aby mí kolegové z řad starostů a různých odborníků sami viděli, co dokáže povrchová těžba napáchat,“ vysvětlila Hana Žáková.

Za tím účelem se domluvila se starostou Horního Jiřetína Vladimírem Buřtem, který je myšlence spolupráce obou regionů velmi nakloněn. V úterý 17. července tak ve svém úřadu přivítal delegaci tvořenou několika starosty obcí z okolí Dukovan, a to nejen z Třebíčska, ale i Jihomoravského kraje, zástupců Okresní hospodářské komory Třebíč a spolku Energetické Třebíčsko, který prosazuje výstavbu pátého bloku a exkurzi do Jiřetína finančně podpořil.

Sám starosta Buřt pochází z Albrechtic, vesnice, která již neexistuje. Jenže spolu s ní zaniklo dalších 109 obcí a měst. Tak vysoké číslo je stěží představitelné, účastníkům exkurze však hodně napověděl výjezd na hrad Jezeří, odkud se naskytl pohled na obrovskou plochu hluboko dole. Připomínala měsíční krajinu, vířila v ní mračna prachu a na některých místech stály těžební stroje mamutích rozměrů.

„Přímo zde pod námi bývalo Dřínovské jezero, v jehož okolí stála celá řada vesnic,“ popisoval Buřt, když ukazoval na krajinu bez života. „Jen v nejbližším dohledu to byly Albrechtice, osada Jezeří, Dřínov, Kunratice, takzvané Boudy, Nové Sedlo, Ervěnice, Komořany, Dolní Jiřetín či Záluží. Ty všechny byly zničeny a z původních osad zde zůstal jen Horní Jiřetín a Černice.“

Tyto a mnohé další obce obývaly desítky tisíc lidí, kteří byli bez milosti vystěhováváni. Rozpadly se tak i celé rodiny, protože se stávalo, že zatímco něčí rodina byla přestěhována do Litvínova, bratrova rodina musela přesídlit do nového Mostu a staří rodiče zamířili třeba do Jirkova. Lidé tak přicházeli nejen o domy, ale hlavně o domovy – a sociální vazby, které si budovali po celé generace.

Katastrofa hrozí Mostecku i Třebíčsku

I Třebíčsko zná podobný případ, a to právě z doby, kdy byla stavěna Jaderná elektrárna Dukovany. Tehdy byly asanovány vesnice Skryje, Heřmanice a Lipňany. Utrpení lidí, kteří museli opustit své domovy, bylo nezměrné – a totéž utrpení zažívali i lidé z Mostecka.

Ti navíc žili téměř půlstoletí v obrovské nejistotě, protože od 50. do 90. let minulého století nevěděli, kdy na jejich obec přijde řada. Prakticky se také neinvestovalo do infrastruktury, protože proč dávat peníze do něčeho, co má být do několika let stejně zbouráno? Lidé v okolí Horního Jiřetína tak byli nenápadně nuceni smiřovat se situací, hledět na zdevastované okolí – čímž v nich režim vlastně pěstoval pocit zbytečnosti a jakéhosi vykořenění.

Severním Čechám by v případě prolomení limitů těžby tak hrozila ekologická i sociální katastrofa. Obří povrchové doly by se rozšířily, tisíce lidí by přišly o domovy. Neštěstí by to však bylo i pro Třebíčsko, pokud by se nezačal stavět pátý blok elektrárny. I zde by došlo k naprostému rozpadu společenských struktur. Vzrostla by nezaměstnanost, protože množství zdejších firem je s „atomkou“ pevně svázáno. Mladí lidé by odtud houfně odcházeli, starší by tu dožívali. Rodiny by se rozpadly podobně jako před lety v severních Čechách. Třebíčsko i Horní Jiřetín tak spolu musejí spolupracovat, aby k podobným tragédiím už nikdy nemohlo dojít.

Síly se spojí

„Pokud budeme na vládu tlačit společně, dokážeme více, než kdybychom každý hráli sami za sebe,“ míní Hana Žáková. „Když sladíme kroky, bude to mít mnohem větší dopad.“

Žáková si velice cení výborného přístupu starosty Vladimíra Buřta, který jí v jejím úsilí maximálně vychází vstříc a všem přítomným velice srozumitelně představil problematiku svého regionu. Podle ní exkurze do Horního Jiřetína předčila očekávání, protože všechny účastníky velmi zasáhla.

„To, co jsme viděli, nechceme dopustit nikde,“ podotkla s poukazem na brutální zásahy nejen do krajiny, ale hlavně do lidských životů, které nenapravitelně ovlivnila povrchová těžba. „Kolegové na vlastní oči viděli, co se může stát, když nespojíme síly. Tato hrůza, která se v Jiřetíně a okolí děla a stále ještě děje, může dál pokračovat. Proti tomu se musíme postavit.“

Spojenectví mezi Horním Jiřetínem a obcemi v okolí Dukovan je tedy klíčové. Další jednání budou nyní pokračovat, a to návštěvou starosty Vladimíra Buřta a jeho kolegů z Mostecka, ke které by mělo dojít v nejbližších měsících v obcích okolo Jaderné elektrárny Dukovany.

Publikoval: -mk-