• 
• 
• 
• 
• 
• 

Zajímavé výsledky Pavly Mrňové ME Leoberbersdorf 2018 – 22. místo (individuálně), 1. místo (týmy) MS Changwon 2018 – 25. místo (individuálně), 5. místo (týmy) MČR Brno 2018 – 4. místo Grand Prix Plzeň 2017 – 1. místo

Kolikrát ani netušíme, že člověk, kterého potkáme na ulici je nějak výjimečný. Do studentky třebíčského gymnázia Pavly Mrňové byste rozhodně neřekli, že za rok vystřílí tisíce a tisíce nábojů z brokovnice. Věnuje se totiž sportovní střelbě a z nedávného mistrovství Evropy ve skeetu přivezla zlatou medaili v kategorii týmů juniorek. Co jí střelba dává? A co jí naopak bere?

 

 

Sportovní střelba se dělí na trap a skeet. Běžný člověk ale tyto disciplíny nerozlišuje. Jaký je v nich rozdíl?

Když se mě někdo zeptá, co dělám za sport, tak odpovídám, že sportovní střelbu. Většinou k tomu dodám, že z brokovnice, případně, že střílím na asfaltové terče, holuby. To je ale obojí – jak skeet, tak trap. Oba se také střílejí na 25 terčů v jednom kole, jen mezi těmito terči je jiné uspořádání. Já střílím skeet. Zde máme osm stanovišť, která jsou rozložena do půlkruhu. Na střelnici jsou dvě vrhačky terčů, které jsou umístěny na dvou věžích, přičemž jedna je vysoká, druhá nízká. Z vrhačky nám létají holubi. Vždy je to v kombinaci, že nám létá jeden jednotlivý, tedy vysoký, či nízký, nebo oba zároveň. Tím, že máme více stanovišť, vylétávají holubi nám, střelcům, vždy z jiného úhlu pohledu. Někde je to tedy rychlejší střelba, takže musíme třeba dávat větší předsazení, někde pomalejší. Každý z těch 25 terčů je jiný, k tomu navíc jsou i ty dvojstřely. Na každý terč máme jeden náboj.

U trapu je pět stanovišť, na nichž se průběžně střídá šest střelců. Už z toho důvodu je to svižnější disciplína. U skeetu se musí přecházet mezi stanovišti. U trapu navíc holubi vylétávají pod vámi, a flintu máte navíc v rameni. U skeetu to tak není, tam máme flintu u pasu, a teprve když vidíme, že terč letí, tak ji nahazujeme do ramena. U trapu ale střelci zase nevědí, zda terč půjde rovně, do boku, úplně nahoru či ven ze střeliště.

U obou disciplín se závod střílí na 125 terčů, první den střílíme 75 terčů, další den 50, plus 60 terčů finále, kam postupuje prvních šest střelců. To jsou tedy společné body, ale pokud už si někdo vzpomene, že nějaká sportovní střelba existuje, většinou to bude trap díky Davidu Kosteleckému a Petru Hrdličkovi. David vyhrál olympiádu v Pekingu v roce 2008 a Petr olympiádu v Barceloně v roce 1992. Je to nejvýše, kam se čeští brokaři dostali. Na skeetu ale podobné úspěchy už dlouho nebyly, jen Petr Málek v roce 2000 získal stříbro na olympiádě v Sydney (jediné olympijské zlato pro Československo získal Josef Panáček v roce 1976 na ZOH v Montrealu – pozn. MK).

 

Proč jste si vlastně vybrala sportovní střelbu a skeet?

Určitě bych nepoužila slovo „vybrala“. Od dětství jsme se sestrou docházely do různých kroužků – hra na zobcovou flétnu, pěvecký sbor Slunko, taneční kroužek. Jezdili jsme lyžovat, bruslit, plavat. Když mi bylo čtrnáct, dostal táta nabídku vyzkoušet si brokovou střelbu na střelnici na Bažantnici. Tuto střelnici využívají převážně myslivci pro trénink střelby. Táta nás vzal s sebou – to bylo moje první setkání s brokovou střelbou. Většina brokových střelců má totiž blízký vztah k myslivosti, ale v naší rodině není nikdo myslivec. Hned tenkrát poprvé mě to bavilo, pamatuji si, že jsem dokázala i nějaké holuby trefit. To byl samozřejmě náboj k tomu, abych se tomu věnovala dále. Začala jsem trénovat v Třebíči pod vedením správce střelnice Milanem Nevrtalem, který je bývalý reprezentant v brokové střelbě. To bylo o letních prázdninách 2014. V dubnu 2015 pozval na střelnici Luboše Adamce, který je taky bývalý reprezentant v brokové střelbě a trénuje v Brně. Dohodli jsme se, že začnu dojíždět na tréninky do Brna a tím jsem se stala členkou SSK Activ Sport. V červnu 2016 jsem začala v brokové střelbě závodit, další rok jsem již odstřílela plnou sezonu, během níž jsem odstřílela přes patnáct závodů, což je i na nynější poměry hodně. V letošním roce jsem přestoupila do SSK Policie KOMETA Brno a současně byla zařazená do Olymp CSMV. A hlavně přišla týmová zlatá medaile z mistrovství Evropy.

 

Tuto medaili jste coby juniorka získala v rakouském Leobersdorfu spolu s Annou Šindelářovou a Zuzanou Zaoralovou. Také jste ale letěly na mistrovství světa do Koreje.

Na mistrovství Evropy v srpnu se českému týmu dařilo celkově. Anna Šindelářová vystřílela stříbrnou medaili v kategorii juniorek. Následovaly týmové závody, kdy jsme jako juniorky získaly zlato a junioři stříbro. Ve finále je porazili Italové, což ale ostuda rozhodně není, protože Itálie je střelecká velmoc. Zlato získali i střelci v kategorii mužů, kteří naopak porazili tým Itálie a medailovou třešničkou bylo stříbro mix týmu junioři. Zároveň se před sezonou měnila pravidla, takže my, juniorky, i muži jsme nastříleli evropský rekord. Uvidíme, zda nám vydrží i po dalším mistrovství Evropy.

V září jsme ve stejném složení odcestovali na mistrovství světa do Jižní Koreje. Tam jsme skončily jako družstvo juniorek páté.

 

Předpokládám, že zbraň není zrovna lehká, a pokud ji pětasedmdesátkrát zvednete, je to asi docela namáhavé. Jak posilujete?

Brokovnice váží zhruba 3,5 kilogramu. Skeet je jednostranná zátěž na tělo, trpí především záda, a proto je potřeba mít kondici. Jak už jsem říkala, závod má 125 terčů, tedy 75 první den, 50 druhý den závodu. Závodu ale předchází oficiální trénink o 75 terčích, a když se jede na větší závody, tak je trénink i neoficiální, většinou o 50, někdy 75 terčích. Sice nám vyletí 75 terčů, ale za den nahodíme třeba 150krát. Za letošní sezonu mám vystřílených 12 tisíc nábojů, tedy jsem musela flintu nahodit 12 tisíckrát. Když tedy dáte 12 tisíc krát 3,5 kilogramu, můžete si spočítat, co jsem za sezonu, tedy půlrok, nazvedala. Jak máme flintu u pasu a musíte nahazovat na rameno, chce to také trénink. Pokaždé totiž musíte nahodit stejně – do stejného místa ramene a co nejrychleji. Takovému tréninku říkáme suchý, protože se trénuje bez nábojů. Suchý trénink je hlavně moje domácí příprava pro trénink na střelnici.

Kromě tréninků se zbraní provádím denně kompenzační cvičení celého těla. Jednou týdně pak jezdím do Znojma na osobní kondiční trénink k Tomáši Fialovi, který mi sestaví plán cvičení a každý trénink je jinak zaměřený. Posilujeme hodně s činkami a hlavně vlastním tělem. Zde zapojujeme všechny svaly, které jsou na střílení potřeba. Sice to vypadá jednoduše, ale zapojuji zde svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. To vše je doplněno fyzioterapeutickou péčí pro regeneraci svalů, především zad.

 

Když odstřílíte závod, musíte po něm hodně odpočívat?

Ano, ale už to mám tak, že mě to nevyčerpává fyzicky. Spíš se jedná o to, že se celé dny naplno soustředím. Když je tedy konec závodu a já splnila to, co jsem měla, potřebuji si nějak odpočinout od střílení, abych se uklidnila a vyčistila si hlavu. To mi přijde jako důležité. Letošní sezona nespočívala jen v závodech v rámci Česka, ale i v zahraničí, kdy musíte věnovat den na cestování. Třeba na mistrovství světa jsme cestovali s časovým posunem 7 hodin a to už bylo náročné. Pokud jsem měla třeba technické problémy v závodě, kdy jsem potřebovala něco natrénovat, nebylo tam moc času, kdy by se to dalo pilovat. Pro mě je tedy potřeba si pak dva tři dny odpočinout. To jsou dny, kdy nestřílím, chodím do školy a relaxuji.

 

Trénujete třeba i dýchání? Myslím, že střelci by měli mít klidný dech, aby dobře mířili.

Když jsem začínala závodit, tak jsem bývala hodně nervózní, často mi při závodu začaly brnět ruce a nohy. Abych se uklidnila, tak jsem se musela naučit s dechem pracovat. S tím mi pomáhá sportovní psycholožka Marie Blahutková. Rychle se třeba prodýchám, abych se nějak nabudila, nebo naopak se snažím myslet na pomalé dýchání, abych se uklidnila. Než odstřílí ostatních pět holek, které jsou se mnou na jedné položce, je to dlouhá doba. Na dýchání se proto soustředím, abych tím zabila čas a nepřemýšlela, jaké výsledky soupeřky mají. Na stanovišti tedy strávím chvíli, pak ale musím odejít, aby mi koncentrace klesla. Je nemyslitelné, abych se koncentrovala na sto procent po celou půlhodinu, kterou ta položka trvá. Takže mezi stanovišti se soustředím na dech, dívám se do země a třeba počítám trávu a kytky.

 

Vy jezdíte trénovat do Brna. Kolikrát týdně?

Záleží, zda se jedná o trénink v sezoně nebo mimo ni. Teď po sezoně dvakrát až třikrát týdně. Uzpůsobuji to podle počasí. Třeba teď v pondělí byla velká mlha, takže jsem nic moc neviděla. Tím, jaké jsou podmínky v České republice, kde je zima snad až do půlky března, mi sezona začne právě až v březnu soustředěním, kdy jedeme na týden do Itálie, pak se na týden vrátíme kvůli regeneraci, a pak znovu na soustředění do Itálie. Poté začíná závodní sezona, kdy máme jednou za čtrnáct dní závody na tři čtyři dny. V týdnu, kdy jsou závody, mám trénink na počátku týdne, od pátku jsou závody a týden po závodech trénuji dvakrát.

 

Kde na to sháníte sponzory? Asi to bude finančně docela náročné.

Skeet je finančně náročný. Hlavní položkou jsou náboje a terče, tedy holubi. Jedna rána vyjde na osm až deset korun. Další položkou je vybavení – brokovnice, střelecká vesta, brýle, sluchátka. A když jsem začala závodit na střelnicích po celé republice, tak se k tomu přidaly i náklady na dopravu, ubytování a startovné. To byl začátek. V roce 2017 jsem byla zařazena do střelecké akademie Sellier & Bellot a to s sebou už neslo i zajištění určitého objemu střeliva. Současně jsem získala i podporu Jihomoravského kraje. Nyní, když jsem členem SSK Policie KOMETA Brno a současně byla zařazena do Olymp CSMV, tak jsem podporovaný sportovec. Osobní sponzory mám dva – mámu a tátu. Tuhle pravdu a v této formulaci to s oblibou říká můj trenér.

 

Jedna rána osm až deset korun. Takže za minulou sezonu jste vystřílela asi sto tisíc korun.

A k tomu i výbava. Jen nové střelecké brýle vycházejí řádově na 20 tisíc korun, střelecká vesta na 150 euro. A k tomu i závody. V sezoně 2017 jsem se účastnila dvou světových pohárů a náklady na tyto závody my hradili rodiče. To, jak máme nastavenou sezonu, mi ani neumožňuje, že bych někam třeba chodila na brigádu. V letošním roce jsem se na počátku sezony účastnila několika nominačních závodů, z kterých vzešla moje účast na mistrovství Evropy a světa, nejde proto plánovat prázdniny měsíc dopředu. Přestupem do jiného klubu a přijetím do Olymp CSMV, kde jsou třeba i naši biatlonisté, Martina Sáblíková a další vrcholoví sportovci, jsem více méně zaopatřená na celou sezonu, plus některé výdaje platí ještě Český střelecký svaz. Letos mi tedy rodiče platili třeba pažbu na míru, kterou jsem nechala dělat v Itálii.

 

Pažba na míru? Předpokládám, že každá zbraň je tedy originální.

Většinou je to tak, že všichni máme nejčastěji zbraně značky Perazzi nebo Beretta. Každý člověk je ale jiný, někdo potřebuje vyšší pažbu, speciální úchop. První pažbu jsem měla zhotovenou v České republice, letos jsme se rozhodli pro Itálii. Přijela jsem tam a oni mi změřili každé zákoutí ruky, udělali to přesně tak, jak jsem potřebovala. Když tedy vystřílím dvanáct tisíc nábojů, v nadcházející sezoně to možná bude i patnáct tisíc nábojů za rok, potřebuji, aby mě z toho nebolela ruka, lépe se mi nahazovalo.

 

Kolik ran zbraň vydrží?

Mělo by to být neomezené. Brokovnice stojí podobně jako nové auto, investice do zbraní jsou tedy velké. Když vystřílím několik set tisíc nábojů, cena možná trochu klesne, ale pokud se o ni budu starat, bude stále jako nová. Když jsem se střelbou začínala, rodiče mi koupili zbraň za padesát tisíc korun. Tu současnou mám zapůjčenou od Olymp CSMV a má hodnotu 250 tisíc korun.

 

Vědí o vás vůbec spolužáci? Vím, že máte individuální vyučování, tak by mě zajímalo, zda vůbec vaše úspěchy sledují.

Myslím, že ze začátku o tom ani nevěděli, trénovala jsem převážně po vyučování. Moji střelbu asi začali registrovat po přestupu do Brna, kdy se moje absence ve škole navyšovaly, chyběla jsem ve škole v den tréninku na poslední tři čtyři hodiny. Ale já ty svoje výsledky zpočátku ani neprezentovala, i když jsem třeba držitelkou dorosteneckého rekordu na 75 terčů. Tato kategorie už není, takže mi to ani nikdo nevezme. Chyba je asi na mé straně, protože jsem jim nevysvětlila, jak ta střelba vypadá. Asi si mysleli, že se postavím před stěnu, dám si do ramene brokovnici a vystřelím na pevný terč. Kolikrát se mě ptali: „Proč jezdíš trénovat?“ Já už od začátku věděla, že když už se tomu budu takto věnovat, dám tomu maximum. Viděla jsem v tom perspektivu, potkávala jsem se na střelnici s lidmi, kteří vyhráli mistrovství ČR, měli medaile z týmových soutěží na mistrovství Evropy i světa. Pro mě to zpočátku bylo tak, že jsem tam chodila a vůbec jsem nechápala, že jsem se do takové společnosti dostala. Teď když přijdu na střelnici, už beru normálně, že si popovídám s dvojnásobným olympijským vítězem. Takže jsem věděla, že tomu chci dát maximum. Na gymnáziu nás těch, kteří sportujeme na reprezentační úrovni, moc není. Individuální učební plán kvůli sportu máme jen dvě a já jsem moc ráda, že mi učitelé vycházejí tak vstříc. Díky tomu, že si na mě udělají vždy čas, nemám na vysvědčení napsáno „neklasifikováno“, takže nemusím dělat komisionální zkoušky místo toho, abych třeba jela na mistrovství Evropy.

 

Teď jste v maturitním ročníku. Jak chcete pokračovat dál?

Všechny přihlášky na vysokou školu, které si podám, budou do Brna, tak nemusím řešit přestup do jiného klubu.  Prioritou je pro mě přihláška na Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity, přičemž nejradši bych pokračovala studiem fyzioterapie. Uvidíme, jak to dopadne. Čeká mě maturita a v době ústních maturit i přijímací zkoušky na vysokou. A k tomu také nominační závody na mistrovství Evropy a později i světa. Celý březen budu mimo školu v Itálii, takže i předtím budu trénovat co nejintenzivněji. První soustředění po zimě je hodně náročné. A hned dva týdny poté se píšou písemné maturity. Uvidím tedy, jak to budu kombinovat.

 

Tohle vše vyžaduje spoustu času. Byl jsem ale svědkem toho, jak jste se na obědě s panem profesorem Drahošem bavila s hasičskou rekordmankou Pavlínou Havlenovou, že s časem dokážete nakládat lépe než vaši vrstevníci.

Když řeknu, jak jezdím na tréninky, tak si spousta lidí neuvědomuje, co to vlastně znamená. Prostě řeknou: „Tak fajn, máš volný večer a k tomu i tři čtyři dny.“ Ale on to není jen trénink na střelnici, ale navíc i příprava, posilovna. Když teď po sezoně netrénuji, stejně minimálně hodinu či dvě denně strávím jiným tréninkem. Třeba silovým nebo kompenzačními cviky či nahazováním flinty, abych měla co nejrychlejší reakce.

Mně přijde, že jsem měla jinou výchovu. Kroužky a jiné aktivity jsme se sestrou měly šest dní v týdnu. Ať už to byla hra na flétnu, sbor, tanec. Neděle byla volná. S Pavlínou jsme se shodly hlavně na tom, že když jsme se po sezoně vrátily do našeho domácího prostředí, připadaly jsme si vážně jako na Marsu. Celou dobu se pohybujete mezi sportovci a to je úplně jiný svět a jiná lidská mentalita. Když se vrátíme, tak nejčastěji ze svého okolí slyšíme „nemám čas, protože jsem se celou dobu koukal na televizi“. Zatímco my to máme postavené tak, že když řekneme, že nemáme čas, znamená to, že jsme trénovaly celý den, a pak jsme únavou odpadly. Třeba zrovna dnes jsem se vrátila z tréninku, vyšla jsem z vlaku a měla hodinu čas do tohoto rozhovoru. Tu jsem vyplnila učením. Právě sport mě naučil hodně s časem pracovat.

 

Co je pro vás třeba ještě jiné oproti vašim vrstevníkům?

S Pavlínou jsme se třeba shodly na tom, že když začnete jezdit na závody a věnovat se sportu naplno, vytrácí se ze života chození na zábavy a stýkání se s vrstevníky. To bývá onen zlom, kdy spousta lidí řekne, že sport nebude dělat na úkor svého volného času, kamarádů či rodiny. Třeba zrovna tuto sezonu, kdy jsem se stala součástí reprezentace, stýkala jsem se se závodníky častěji než s rodinou. Například se stalo, že jsem se domů vrátila přebalit si kufr, který jsem měla neustále připravený v pokoji, jen jsem věci vyprala, pak kufr sbalila, trochu si odpočinula a zase odjela.

Jsou lidi, kterým dáte flintu do ruky a potřebné zázemí, a oni se za půl roku vyšvihnou na úroveň, o niž se snažím dva roky. S Pavlínou jsme se tak ujistily, že ta nervozita a pocity zklamání, když se něco nepovede, jsou také normální. Kolikrát si říkáme: „Má to smysl?“ Celý rok neděláme nic jiného, než že se dřeme kvůli pár minutám a pár sekundám. Byla jsem ráda, že v tom nejsem sama.

 

Když to slyším, tak velice děkuji, že jste si udělala čas na rozhovor. To tedy klobouk dolů před vámi.

Není zač, najít čas v sezoně by byl větší oříšek.

 

Říkala jste, že s týmem trávíte i víc času než s rodinou. Nebývá tam pak třeba nějaká „ponorka“?

Bydlíme ve dvojicích. Všichni se známe z domácích závodů a známe svoje návyky a domlouváme se, kdo s kým bude bydlet. Občas dojde k ponorce, ale není to nic zásadního. Tým reprezentace se skládá z dvanácti sportovců a trenérů – co člověk, to originál. S nimi se nenudíte, jen jste s nimi pořád.

 

Když se ponorka objeví, řeší ji sportovní psycholog?

Ke sportovní psycholožce chodím pravidelně. Je zde velmi dobrá komunikace mezi psycholožkou, trenérem a kondičním trenérem. Všichni čtyři spolupracujeme. Jsou do toho zapojeni i mí rodiče. Je to fajn, že to takto je zařízené, protože střelba je celkově dost náročná jako každý sport. Na sezení s psycholožkou se nejprve řeší rodinné zázemí, pak okolí a prostředí střelby. Probíráme, jak jsem se cítila při závodě, jaký vliv na výkon mělo zázemí závodu, mé domácí a školní prostředí. Střílení se totiž dá natrénovat, ale při závodech je to hlavně o tom, jak funguje hlava.

 

Děkuji za rozhovor i váš čas.