Pavlína Havlenová (25) Narodila se a stále žije ve Vladislavi, kde od letoška působí i jako radní. Pracuje v Třebíči jako záchranářka Zdravotnické záchranné služby Kraje Vysočina, kde mj. jezdí na místa nehod i coby řidička záchranky. Je dobrovolnou hasičkou. Hasičskému sportu, který je zálibou celé její rodiny, se věnuje od sedmi let. Má titul členky Lion´s Den Club, vicemistryně Evropy pro rok 2018, tandemové mistryně Evropy 2018, vítězky British Firefighter Challenge 2018. Letos ji veřejnost zvolila Sportovkyní Kraje Vysočina a od hejtmana Jiřího Běhounka obdržela dřevěnou medaili Kraje Vysočina za propagaci kraje. Na účast v závodech si mj. vydělává i pomocí tzv. crowfundingu, kdy oslovuje lidi na internetu se svou vizí. Letos tak na závody v USA získala 65 tisíc Kč ve Startovači, byť původní částka byla o 5000 Kč nižší. |
FCC. Většině běžných smrtelníků tato zkratka nic neřekne. Zato hasičům ano – a zřejmě všichni při jejím vyslovení pomyslně smeknou. FCC, Firefighter Combat Challenge, tedy volně přeloženo Vyzýváme hasiče do boje, je totiž ten nejtěžší a nejextrémnější hasičský závod, jaký si lze představit. Někdy se mu říká také „nejtěžší dvě minuty ve sportu“ a opravdu většinou trvá jen několik málo minut. Netrénovaný člověk by ho ale vzdal po pár vteřinách. Právě zde lze zjistit, jak je závodník fyzicky i psychicky odolný. Mýlil by se ale ten, kdo by si pomyslel, že se těchto závodů budou účastnit chlapi jako hory a hromadou svalů. Mezi světovou špičku v FCC patří Pavlína Havlenová z Vladislavi, která se svou štíhlou postavou na první pohled působí spíše drobným dojmem.
Hned zkraje se vás zeptám – bolí vás někdy záda nebo ruce?
Kdyby jen záda a ruce. Bolí mě všecko. Ruce, nohy… Úplně nejhorší je, když mě bolí břišní svaly ze závodů. Když mě bolí z posilovny, tak je to dobré. Ale ze závodů je to peklo.
A to tu bolest cítíte během závodů?
Během závodů ji moc nevnímám… I když já vlastně ani nevím, jak to na závodech cítím. Tam asi pociťuji bolest nohou a rukou, ale záda nevnímám. Rozleží se to až druhý, třetí den.
Ptal jsem se proto, že závody FCC jsou pro běžného člověka skutečně extrémní, lépe řečeno smrtící. Ti čtenáři, kteří je neznají, nyní možná asi zakroutí hlavou, jak to můžete vůbec uběhnout. Dovolím si ve zkratce přečíst pravidla – jste oblečená v zásahovém oděvu, navíc máte na zádech a obličeji i dýchací přístroj, takže si nesete na zádech také lahev se stlačeným vzduchem. Celkově tak máte na sobě dvacet kilo. Startujete se složenou dvacetikilogramovou hadicí, s níž vyběhnete schody po lešení na úroveň třetího patra. Tam hadici odhodíte a přes zábradlí musíte na lanu vytáhnout ručkováním jinou, stejně těžkou hadici. Následně běžíte zase dolů. Schody musíte brát po jednom, nikoli skákat. Pak vás čeká tzv. kaiser box, tedy 72kilové závaží na ližinách, kterým pohybujete palicí o váze čtyři kilogramy. Následně běžíte čtyřicetimetrový slalom mezi hydranty, kde vezmete do rukou zavodněnou hadici a proudem vody poté o třicet metrů dál trefujete terč. A jako třešničku na dortu pak ještě chytnete pětaosmdesátikilovou figurínu a táhnete ji taktéž 32 metrů. Upřímně řečeno, když jsem si tato pravidla četl, přemýšlel jsem, jak FCC vůbec může někdo zvládnout. Zvláště tak štíhlá dívka, jako jste vy.
FCC je základ silového hasičského sportu. Jedná se o disciplínu, která vznikla v Americe zhruba před dvaceti lety jako norma pro přijetí hasiče do výjezdu. Limity pro ně tenkrát byly opravdu velmi mírné – to, co jste popsal, museli uběhnout třeba během pěti minut. To bych musela s tou figurínou upadnout, abych běžela pět minut. Z toho se pak odvíjí tzv. TFA, tedy soutěž Toughest Firefighter Alive – Nejtvrdší hasič přežije, a soutěž „železný hasič“. Nicméně právě na FCC se pozná, kdo je dobrý závodník, a kdo ne. Například „železný hasič“ je všude jiný – někde jej tedy zaběhnete za dvě minuty, někde za pět, někde za tři. Ale v FCC jsou jednotné regule, všude je závod úplně stejný, takže vím, že když běhám kolem tří minut, je to dobré, když to bude kolem pěti minut, je to špatné. FCC má stejná pravidla po celém světě, jinak by se ten závod nemohl řadit do kategorie FCC.
Ty TFA jsem si poprvé vyzkoušela v roce 2013 v Telči, když jsem k tomu dostala povolení od táty, který je také hasič.
Je FCC rozděleno na mužskou a ženskou kategorii?
Ne, pravidla jsou úplně stejná pro ženy i pro chlapy. Takže se klidně může stát, že holky porážejí muže přímo v závodě. A stává se to často, na každém závodě. Běží dva závodníci vedle sebe, čili někdy běží i holka vedle chlapa. Ale do kategorií to samozřejmě děleno je, takže vyhodnocují zvlášť muže a ženy.
Pak ovšem ten chlap musí být docela protažený obličej, když prohraje s holkou.
Právě v takových případech se projeví jeho charakter. Některý vám poplácá po ramenou a některý to bere hůř.
Jak jste se vlastně k FCC dostala?
Poprvé jsem FCC viděla v Americe v roce 2014, kam jsme jeli na Světové hasičské hry, které ale zrušili, takže tohle byla jenom vhodná alternativa, jak zažít hasičinu v USA. Pro mě to měl být spíše cestovatelský zážitek, ale nakonec jsem závodila i na FCC. Nikdy předtím jsem ten závod ale neviděla a tehdy jsem to uběhla za asi šest a půl minuty. Tenkrát to ale stačilo na třetí místo, protože poměr konkurence a mého výkonu byl dobrý. Abych se přiznala, vůbec nechápu, jak jsem si mohla dovolit jet na takový velký závod s tak mizernou formou. Dnes bych si to nedovolila. I dnes z toho mám strach a to mám formu úplně někde jinde.
Pak se tady v Česku rozhodli uspořádat FCC závod v Jihlavě. To bylo v roce 2017. Já tam prvně jet nechtěla, říkala jsem si, že to bude očistec a bůh ví, zda bych to dokončila. Ale oslovil mě pořadatel, jestli bych tam mohla dělat zdravotníka. Jela jsem tam tedy jako zdravotník, ale ještě předtím mi napsala kamarádka, zda s ní poběžím tandem, a vzápětí ještě jeden hasič, zda poběžím tandem také s ním. V tandemu se během jednoho závodu FCC střídají dva hasiči. Ale mně pak začalo vrtat v hlavě, jestli bych se neměla přihlásit ještě do individuálu, když už tam ty dny budu trávit. A tak jsem se přihlásila ještě do individuálu – tedy, že absolvuji celou tu trať sama. A nakonec to dopadlo tak, že ten kamarád hasič si před závody zablokoval záda a kamarádka měla angínu. Takže ani jeden z těchto dvou, kteří mě do toho uvrtali, nejeli. A tak jsem tam jela sama a první den jsem vyhrála s časem 3:25.
Tehdy jsem vůbec nevěděla, co to znamená, jestli je to dobré, nebo špatné. Ale prostě jsem to odběhla a teď na mě všichni koukali a říkali: „Dobrý, dobrý.“ Druhý den jsem tam odchytla jednu Rakušanku, které jsem se zeptala, zda má tandemovou parťačku. Ona řekla, že ne… No a taky jsme vyhrály. A pak jsem běžela v tandemu ještě s českým hasičem Petrem Molešem a s ním jsem taky vyhrála. Všechny nás to překvapilo, nejvíc asi mě. Hned poté mi totiž začaly chodit pozvánky, abych se zúčastnila závodů tam a jinde. Mimo jiné i v polském Štětíně. Řekla jsem si, že jsem v Jihlavě asi tak špatně nezaběhla, tak tam pojedu a zkusím to znovu. Ve Štětíně jsem zaběhla 3:08.
Takže vám FCC úplně sedí na tělo. Prostě jste přišla a vyhráváte.
Určitě to tak nebude do nekonečna, ale je pravda, že loňská konkurence a moje výkony byly super. A letos totéž.
Předtím jste běhala normální hasičské závody?
Ano, železné hasiče, kde se běhá bez masky a jen jeden člověk na trati, nikoli ve dvojici. V nich se mi dařilo tak napůl, jednou ano, jednou ne. Rozhodně to nebylo špatné, vyhrála jsem třeba krajskou ligu, ale většinou jsem se s někým tahala o vítězství.
V čem vám FCC tak vyhovuje?
To opravdu nevím. Asi mám do vínku danou sílu, myslím hrubou sílu. Ale jinak nevím… Také mi na FCC vyhovuje, že se běhá s aktivním dýchačem. V něm mám naprostý klid.
Pokud to chápu dobře, tak máte na sobě masku…
…a dýcháte z lahve na zádech. To mi opravdu vyhovuje, protože v tom okamžiku jsem zde jen já a můj dech. To mě opravdu baví.
Čili pro vás je to vyloženě individuální sport. I když startujete proti soupeři, vlastně jste v něm úplně sama, uzavřená do sebe.
Ano. Já mám ráda svůj svět obecně. Mám ráda kolem sebe bublinu, i když ne vždy je to dobré (smích). Ale v případě závodů je to vynikající, i když ani tam se ta bublina taky nemusí povést. Pak je to spíš vnitřní souboj hlava proti tělu.
Když jste zmínila dýchací masku, v nějakém rozhovoru jste mluvila o tom, že se musíte právě na dýchání hodně soustředit. Tím myslíte třeba počítání nádechů?
To ne. Je dobré si nasadit dýchač chvilku před závodem a rozdýchat se. Je důležité nedýchat rychle jako pes (úsměv). Rychle dýchat opravdu nesmíte, potřeba jsou hluboké nádechy a výdechy. A pořád dýchat, nezapomínat na to. Když se nesoustředíte, tak v normálním životě často ani nevnímáte, že chvilku nedýcháte, že máte dech zadržený. Ale já už to vnímám a také vím, že někdy se musím víc než na techniku soustředit právě na dech. Vím třeba, že neumím dobře tahat závaží nahoru, ale aspoň dobře dýchám, abych to potom nahnala dole, tedy při bouchání kladivem do kaiser boxu, slalomu, tažení hadice a tažení figuríny. Já nejsem třeba při výběhu do schodů tak rychlá, jak bych si představovala, a neumím dobře tahat závaží. Ale dole to pak doháním, tam mě to baví. To tak máme ale všichni, buďto je někdo dobrej na lešení nebo na spodku.
Kolikrát jste závodila v Americe, která je kolébkou FCC?
Třikrát. Poprvé jsem to již zmínila. Pak jsem tam závodila v disciplíně Ultimate Firefighter, to je něco mezi TFA a FCC, a nakonec letos na mistrovství světa. Naposledy jsem si tam ale nejela pro medaili, nýbrž pro členství v klubu světových elitních závodníků. Když totiž holka zaběhne pod tři minuty, tak se dostane do Lion's Den, tedy do Lvího doupěte. V něm jsou nejlepší světoví závodníci. A pro to jsem si tam jela a také si to dovezla.
Za kolik jste závod zaběhla, když to mělo být pod tři minuty?
Půl vteřiny pod tři minuty (úsměv). Celou sezonu jsem přitom běhala časy od deset i dvacet vteřin lepší. V Americe mi ta dráha nesedla, i když je stejná jako všechny ostatní. Ale to je podobné jako třeba u atletiky – někde je rychlý závod, někde ne. A taky na mně byla znát únava po celé sezoně.
Kolik závodů jste během sezony absolvovala?
Myslím, že šestnáct až osmnáct. Začíná se na Velikonoce. Každý měsíc jsou to zhruba dva tři závody, ale v té Americe to bylo za šest dní jedenáct startů.
To snad ani nemůžete zvládnout…
Musíte. Musíte mít tak natrénováno, že to zvládnete. Ale já natrénováno měla. Tělo mě až tak nebolelo, ale cítila jsem celkovou únavu. To už je pak problém. A samozřejmě je problémem i časový posun. Závodilo se v Sacramentu v Kalifornii, kde je posun o devět hodin.
Také jste letos závodila na mistrovství Evropy.
To byla pecka. Bylo to v Moselu v Německu, v nádherném prostředí, které jsem si ale vůbec neužila. Měla jsem v sobě hrozný tlak a obrovskou motivaci, ale s dráhou jsem si sedla výborně. Ani nevím, jak se to stalo, ale zaběhla jsem tam čas 2:40, který jsem chtěla zaběhnout v Americe. O takovém času jsem předpokládala, že ho zaběhnu tak za dva roky. Myslím, že vítězka měla 2:30 nebo 2:35. To je Slovinka, většinou se o osm devět vteřin přetahujeme. Jednou porazí ona mě, jindy já ji. I na mistrovství Evropy jsem ji porazila v kvalifikaci a ona potom mě ve finále. Jsme navíc tandemové parťačky a kamarádky.
Na mistrovství Evropy jsem získala v každé disciplíně nějaký kov. Stříbro v individuálech, vyhrály jsme ženský tandem s Lucijou Grubar ze Slovinska a byla jsem třetí ve smíšeném tandemu s Patrikem Štefelinem, což je taky Slovinec.
Také jste letos měla letět do Koreje. To nedopadlo?
Tam jsem neletěla, protože jsem zjistila, že se tam závodí v klasické TFA. Při ní se běží tak, že máte na zádech figurínu, a pak, už bez ní, musíte překonat třímetrovou bariéru. A to bych nezvládla. Kdybych to začala trénovat, když mám rozjeté závody FCC, vezme mi to všechny síly. Myslela jsem, že se tam poběží Ultimate, což je disciplína, kterou jsem běžela jen jednou tehdy v Americe, ale sedla mi ještě víc než než FCC.
Nedá mi to, abych se na závěr nezeptal na váš talisman, kterým je plyšový velbloud.
Ten už je hrozně slavnej po celé Evropě. Když si ho nevezmu na vyhlašování výsledků, tak se hned všichni ptají, kde ho mám. Vždycky odpovídám, že v tašce, aby mu nebyla zima, nebo naopak, aby neměl úpal, jaké je teplo – protože na tuhle odpověď všichni čekají.
A pořád je to ten samý?
Je to tentýž, kterého mi dala kamarádka Hanka Havlíčková na základě anglické hříčky „stay calm“, tedy „zůstaň v klidu“, a „stay camel“. Camel je anglicky velbloud. Ale spousta lidí mi už přinesla i jiné velbloudy. Mám klíčenku s velbloudem, řetízek s velbloudem, ponožky s velbloudem… Prostě před i po závodech vždycky dostanu spoustu velbloudů.
Autor: Milan Krčmář
Publikoval: -mk-