Továrníci Budischowští, největší třebíčští koželuhové 19. století, by se teď asi hodně divili. Větrný mlýn, který nechali postavit na Kanciborku v roce 1836, aby drtil smrkovou kůru pro louhování kůží, nyní vypadá podobně jako v době své největší slávy. I když kdo ví…

Mlýn v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí, na jejímž konci v něm vznikne expozice o třebíčském koželužství a ukázka dobového bydlení. Budova totiž už od roku 1890 sloužila jako ubytovna pro dělníky firmy Budischowských – k mletí se využívala jen poměrně krátce, drcení smrkového třísla zde ustalo někdy v poslední třetině 19. století. A to je právě ten problém – nikdo totiž neví, jak mlýn ve skutečnosti vypadal. Obrazový materiál, který by dokumentoval jeho původní stav a například znázorňoval rozmístění lopatek, se nedochoval.

Podoba perutí, které jsou na mlýn právě v těchto dnech připevňovány, tak vychází ze znalostí odborníka, jenž se zabývá právě větrnými mlýny a jejich historií. Podle svých poznatků zpracoval projekt, který byl zároveň podkladem pro poměrně komplikovanou výrobu lopatek. Ty jsou totiž vyráběny ručně, přičemž sedmimetrová dubová hřídel byla zpracována z kmene, jenž vážil čtyři tuny. Jen nalézt takový strom bylo velmi obtížné, nakonec byl objeven až na Jindřichohradecku.

Posledními nájemníky byli Vondráčkovi

Pamětníci si možná vzpomenou, že budova na sobě měla až zhruba do 90. let minulého století připevněny lopatky kovové – ty však s těmi původními neměly nic společného. Současné dřevěné by tedy více odpovídaly představám rodiny Budischowských. Zajímavá je technika, jakou se v jejich dobách regulovala rychlost otáček. Na perutích bylo zřejmě upevněno plátno, které se na ně více či méně natahovalo – na základě toho se zvětšovala plocha, do níž se opíral vítr (velmi dobře je to patrné na velké maketě mlýna, kterou najdeme v třebíčském Ekotechnickém centru Alternátor). I nynější lopatky se budou otáčet, bude se tak ale dít za pomoci elektromotoru.

A ještě o něco starší pamětníci si jistě budou pamatovat, že mlýn až do poloviny 70. let sloužil k bydlení. Nikoli pro tovární dělníky, ale pro běžné občany. V roce 1932 zde totiž město nechalo vybudovat tři sociální byty. Posledními nájemníky zde byli manželé Vondráčkovi – velice svérázné třebíčské postavičky, které byly ale známy coby velmi obětaví zaměstnanci městských technických služeb.

Město před čtyřmi lety mlýn na jeden den mimořádně otevřelo a zájem o prohlídku byl tehdy obrovský (naše zpráva včetně fotogalerie zde). Od příštího roku bude stavba, po rekonstrukci za 10,5 milionů korun, z čehož pět milionů pokryje dotace, přístupná oficiálně a zřejmě se stane jedním z velkých turistických lákadel.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-