Na festivalu Nezvalova Třebíč jste včera mohli potkat také zpěváka a kytaristu Petra Bende. Jeho vystoupení v třebíčské městské knihovně se ale od běžných koncertů značně lišilo. Jednak toto vystoupení neslo podtitul „akustický recitál“ a zpěvák se na něm představil pouze za doprovodu saxofonisty Jana Vašiny, což ale vůbec nemělo vliv na kvalitu pořadu, jednak během večera zazněly písně, které ještě žádný Petrův fanoušek neměl šanci slyšet. Jmenovaly se Sen, Sonet padesátý sedmý: O slasti beze jména a Sbohem a šáteček. Tedy Nezvalovy básně, které Petr Bende zhudebnil a dodal jim zcela nový ráz.

A ještě jedno překvapení se během koncertu odehrálo. Petr Bende zde pokřtil almanach vydaný k letošní Nezvalově Třebíči, který obsahuje básně vítězů literární soutěže, málo známé fotografie Vítězslava Nezvala ve společnosti dalších umělců a fotografie ze 70. a 80. let dokumentující atmosféru tehdejších nezvalovských festivalů.

Na Nezvalově Třebíči jste představil několik Nezvalových básní, které jste zhudebnil a zazpíval. Bylo těžké je převést do hudební podoby?

Jednalo se o tři básně, které mi poslala paní Dočkalová, ředitelka zdejší knihovny. Při jejich zhudebňování byl jediný menší problém v tom, že nemají písňový rastr. Verše se nemění, někdy to jde do ztracena, což člověk potom musí nějak hudebně propojit. Celkově jsem ale z těch veršů byl překvapený, moc se mi líbily.

Líbily se vám proto, že jste se k nim po nějaké době vrátil? Nebo jinak, kdy naposledy jste se s Nezvalovou tvorbou setkal?

(úsměv) Myslím, že na základní škole, pak někdy na střední a od té doby, obávám se, jsem se s ní nesetkal.

Jak tedy na jeho tvorbu nahlížíte s odstupem času? Překvapilo vás na ní něco?

S odstupem času mě překvapilo, že Nezval používá taková slovní spojení, která fungují i dneska, a přitom málokdo, až na několik básníků, je používá. A zároveň je to tvorba velmi současná, promítají se do ní dnešní věci.

Která z těch tří básní se vám nejvíce líbila či nejlépe zhudebňovala?

Sbohem a šáteček. Ta je taková vypravěčská a zapůsobila na mě hned. Tu jsem také měl zhudebněnou velmi rychle, nechal jsem ji v klasickém tříakordovém tempu, které neustále běží. Zajímavá je také O slasti beze jména. Z té jsem udělal takový menší bigbít, trochu do džezu, protože u ní rastr slov jde docela rychle po sobě. Chtělo to, aby to trošku běželo.

Jak dlouho jste básně zhudebňoval?

Asi čtyři hodiny. Ale to hlavně díky tomu textu.

Děkuji za rozhovor.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-

Fotogalerie