Divadlo Járy Cimrmana. Stačí vyřknout jen tato tři slova a snad každý Čech ví, že právě vyslovil něco, čemu se říká pojem. A také národní poklad. A v neposlední řadě pak fenomén, který snad nikde jinde ve světě nemá obdoby. Vždyť kde jinde si lidé ve svých myslích stvořili velikána, který dává světu ty nejroztodivnější vynálezy (pravda, na patentním úřadu ho vždy někdo o krok předběhl s prakticky totožnou věcí, ovšem to je naprosto druhotná záležitost – my o tom přece víme své), vždy se nachomýtne k nějaké světové události a svůj národ obohacuje kulturně tak jako nikdo jiný?

Hlavně to poslední dodnes trvá... Jen považte (a teď už se vší vážností). Divadlo Járy Cimrmana vzniklo v roce 1966, za rok tedy oslavíme jeho půlstoletí. A nejenže dodnes nezaniklo a nejenže si stále uchovává své fanoušky – ono svými hrami, které tolik obohatily naši kulturu, dokáže oslovovat diváky stále mladší a mladší, tedy nové a nové. A co víc – na jeho prknech se dodnes pohybuje Zdeněk Svěrák s Miloněm Čepelkou, kteří před padesáti lety stáli u jeho zrodu. Neuvěřitelné...

Slovíčko „neuvěřitelné“ si dnes musel pomyslet asi každý, kdo navštívil Národní dům v Třebíči, kam „Cimrmani“ přijeli se svou hrou Záskok. Beznadějně vyprodaný velký sál se smál nejen známým replikám, jimž asi mohou rozumět opravdu pouze Češi, ale také hereckému umění protagonistů této komedie. Vždyť Zdeněk Svěrák s Miloněm Čepelkou příští rok už oslaví osmdesátku a v jejich rodinách už bychom našli i pravnoučata. Na jevišti se však pohybují jako zamlada.

Když věhlasný herec nezná text

Na rozdíl od ostatních cimrmanovských her sestává Záskok ze tří částí. Kromě obvyklého semináře, v němž protagonisté představí Cimrmanovo dílo v oblasti, jíž se bude týkat hra, která následuje ve druhé polovině, je mezi slovním úvodem a samotnou inscenací vložen i prolog ke hře. Zde se představuje kočovné divadlo, jež narychlo sehnalo alternaci v podobě proslulého herce Karla Infelda Prácheňského. S ním mají divadelníci sehrát rodinnou komedii Vlasta – což by byl velice krásný kousek, kdyby jej však Prácheňský neproměnil v prach. Ve třetí části představení, tedy v samotné inscenaci, totiž jednak stále zapomíná text a plete si postavy, jednak do děje míchá i věty známé z jiných slavných dramatických děl.

Zprvu jednoduchý děj, v němž jde o ruku nevlastní dcery bohatého statkáře, se tak stává stále zamotanější – což ovšem neznamená, že by se v novém pojetí divák ztrácel. Naopak, výborně se baví naprostým chaosem, který má před sebou. Ve hře prakticky neexistuje hluché místo... Tedy odmyslíme-li si geniální diskuzi, kterou mezi sebou musejí vést Vlasta (Genadij Rumlena), podruh Bárta (Marek Šimon), doktor Vypich (Bořivoj Penc) a štábní šikovatel Vogeltanz (Miloň Čepelka) poté, co Vavroch (Zdeněk Svěrák, který si střihl roli mistra Prácheňského) odejde do zákulisí, aby si to tam vyřídil s nápovědou. Tu ztvárnil Jan Hraběta, jenž v podobě zvědavého invalidy Jirky Karáska při největších krizích vjede na kolečkovém křesle na jeviště, aby děj, který se vymkl kontrole, usměrnil do patřičných mezí. Ovšem toto „hluché místo“ má své místo ve scénáři a dialogy, které se během něj vedou, patří k nejskvělejším replikám českého divadelnictví.

BÁRTA (zkouší se bavit o počasí, aby nějak zabil čas, a neuvědomuje si, že hra se odehrává v zimě): Letošní léto se opravdu vydařilo. Obilí zlátne.

VYPICH: Až na ten sníh. Koně měli se saněmi co dělat.

BÁRTA: Ano, ano. Bude se těžko sklízet. V těch závějích.

Díky za dokonalé herectví

Nelze se tedy divit, že obecenstvo opět dlouze aplaudovalo, a to samozřejmě vestoje. Protože to, co dnes předvedli „Cimrmani“, to je zkrátka ukázka dokonalého herectví. Herectví, které se nesnaží diváka ohromit efekty, nákladnými kulisami anebo (jak tomu často v moderních hrách bývá) sprostými narážkami. Toto je zkrátka milý, přirozený humor s dokonale vysoustruženými texty, které namnoze čerpají z klasického českého dramatu 19. století. Humor pro inteligentní publikum, jež dnes v Národním domě neskrývalo, jak obdivuje umění, které má před sebou.

Nezbývá tedy než poděkovat. Nejen Divadlu Járy Cimrmana, ale také Ivaně Řídké a Haně Štěpničkové, které do Třebíče tento fenomén dokážou přilákat. Ještě jednou díky!

PS: A část výtěžku z představení byla opět věnována Centru Paraple, jehož je Zdeněk Svěrák mediální tváří. A to si zaslouží další potlesk...

Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem najdete zde.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-