Plný Národní dům včera aplaudoval Divadlu Járy Cimrmana, které v Třebíči předvedlo svoji hru Záskok. Herci se po představení nevrátili do Prahy, ale přespali zde a dopoledne věnovali procházce po městě. V Malovaném domě navštívili i výstavu Barevné imprese Mirka Řídkého. Tohoto amatérského umělce znali, byl to manžel Ivany Řídké, se kterou se Cimrmani léta přátelí a která spolu s Hanou Štěpničkovou organizovala i včerejší představení. S principálem Zdeňkem Svěrákem jsme si po prohlídce výstavy popovídali o hře Záskok i o tom, co na obrazy pana Řídkého říká.

Hra Záskok se skládá ze tří částí, což je pro Divadlo Járy Cimrmana nezvyklé. V první polovině představení vždy máte vědecký seminář o díle Járy Cimrmana, ve druhé pak sehrajete hru, která se k tomu vztahuje. Když jste tuto hru psali, počítali jste již od začátku se třemi částmi, tedy tím prologem, v němž se představí mistr Karel Infeld Prácheňský a ostatní herci?

Ano. Nám se zdálo, že bychom měli tu hru rozdělit na takové to seznámení s mistrem, které má přímo podtitul Mistr přijíždí, a potom teprve ukázat, jak se osvědčil. Čili v té první části je na hercích vidět ona radost, že je tady, zároveň je vidět ta pověst, která ho předchází. Ale už tam začínají probleskovat nějaké obavy, které se v té poslední části potvrdí.

Měli jste někdy zkušenost s podobným záskokem ve skutečnosti? Tedy, že by si herci pletli postavy nebo texty? Vycházeli jste při psaní této hry z něčeho podobného?

To jsme nikdy nezažili. Ale jsme u divadla dlouho, takže je to opřeno o zkušenost, co se stane, když herec zapomene a má okno. Nebo je to také zkušenost s neschopným nápovědou. Náš kamarád Pavel Vondruška působil jednak v Karlínském divadle a jednak v Národním. A ten nám vyprávěl, že tam byla nápovědka, která nenapověděla, ale jen říkala: „Ššššpatněěě! To nééé! Šššššpatně, úplně ššššpatně!“ Takže v Záskoku jsou i zkušenosti odjinud.

Stává se někdy i v Divadle Járy Cimrmana, že herci zapomenou text? Jak se to pak řeší? Poznají to diváci?

Na toto jsme několikrát mysleli, a dokonce ve hře Afrika jsme udělali takovou věc, která se jmenuje Jmelí. Je to způsob, jak se z takové situace dostat. Když se prostě stane, že herec zapomene text, vezme se poslední slovo, které na scéně zazní, a na to se naváže. Dejme tomu, že to slovo je „kámen“. A pak někdo pokračuje: „Copak kámen, ale jmelí!“ A všichni by měli umět kousek toho textu o jmelí, zatímco nápověda se zmobilizuje a dá se to dohromady. Ale nikdy jsme nenašli odvahu k tomu, abychom to uplatnili v jiné hře, než je Afrika.

Takže u vás se tedy texty nezapomínají.

Zapomínají, ale vždycky to nějak zapošijem. Někdy se herec i přizná a jde do zákulisí a řekne: „Cože?“. Ale v našem divadle tohle vůbec nevadí. Já osobně tyhle věci nerad prožívám, ale my na jevišti fungujeme jako vědci, kteří se rozhodli, či lépe řečeno uvolili zahrát divadlo. Ale není to jejich řemeslo, takže u nás by měl divák pochopit, že ten amatér na jevišti si text tak úplně nepamatuje. Ale teď je to hlavně věkem, který se podepisuje na paměti.

Co říkáte na včerejší třebíčské publikum?

Zase nám potvrdilo, že je to nejlepší publikum, které jsme kdy měli. Jsou dvě takové štace. Třebíč a Ostrava-Vítkovice.

Liší se Ostrava-Vítkovice a Třebíč?

Dá se to těžko porovnávat, a ne vždy se to třeba sejde, nicméně včera tady byla velice vzácná sešlost.

Právě jste zhlédli výstavu pana Řídkého. Znali jste ho?

My léta známe jeho paní Ivanku. Jeho jsme poznali tak, že on za námi občas přišel, když jsme s Ivankou seděli po představení u Rosti Komendy na Holidayi. Věděli jsme, že maluje, ale že maluje takhle, to jsem teda vážně netušil. To bych jinak žádal o návštěvu ateliéru.

Několik fotografií z dnešní návštěvy herců Divadla Járy Cimrmana v Malovaném domě najdete zde.

Autor: Milan Krčmář

Publikoval: -mk-